Blog redakce i-divadla

Molièrův Don Juan neboli hostina kamene - v Plzni bez kamene a bez pointy
vydáno: 28.12.2016, Gabriela Špalková

Nová inscenace Molièrova dramatu Don Juan v režii Martina Čičváka byla před premiérou avizována jako mimořádný projekt s nekonvenčním přístupem. Pozornost přitahovalo především obsazení hlavní ženské role, Juanem svedené a opuštěné Elvíry, operní pěvkyní. „Primárně vycházíme z Molièrova textu, ale najde se řada inspirací a vlivů," uvedl na tiskové besedě před premiérou dramaturg inscenace Vladimír Čepek. „Je to Molièrův Don Juan, ale prošel při zkouškách úpravami. Je to inscenace tvořená tady, v této době. Don Juan je prototypem dnešního Evropana, je to člověk, který si užívá, je v dobrém i ve špatném slova smyslu obrazem současné Evropy. Je to požitkář, volnomyšlenkář, má rád život tady a teď. Stejně jako současný Evropan," charakterizoval své východisko Martin Čičvák. Plzeňští diváci, kteří viděli inscenaci Belliniho opery Kapuleti a Montekové, kterou v DJKT Martin Čičvák před lety režíroval a vzhledem k pojetí byla uváděna pod názvem Julie, mohli tušit, že na jevišti patrně nemohou stoprocentního Molièra očekávat. Kdo zná i jiné Čičvákovy inscenace, mohl být přinejmenším zvědavý. A ti z diváků, kteří mají v živé paměti open air inscenaci Molièrova Dona Juana v režii Viléma Dubničky z prvního ročníku Divadelního léta pod plzeňským nebem, se na Molièrovu hru nepochybně těšili.

Premiéra však přinesla hořké zklamání. Inscenace hraná bez přestávky hodinu a půl čistého času zanechala diváky v rozpacích. Mnozí po skončení kvapně opouštěli hlediště.

Molière to opravdu není. A důvodem není jen výrazné zkrácení textu a z toho plynoucí vypuštění některých postav. Ale provedení škrtů. Škrty snižují výpovědní hodnotu díla, a to velmi výrazně. Dopsané texty pak zbytek už jen rozmělňují. Přesahy, které Molière nabízí, zmizely. Je totiž vyškrtnut celý závěr díla, celek tedy nemá vyústění a pointu. Sganarel v okamžiku blížícího se Juanova potrestání hru přeruší a sdělí udivenému publiku, že v dnešní době už jsou Molièrova slova slabá, s textem si nevystačíme a obrací se k divákům o radu, jak bychom to tedy inscenovali. Oslovuje techniku, přináší fukary ze zákulisí, nechá pouštět úryvky z Mozarta (ten se ale pro dnešní dobu dle něj též už nehodí, byť to napsal pěkně), následuje rock (to nemůžeme našim divákům udělat, tohle jim pouštět!) a tak dále. Snaží se popsat několik úrovní pekla a po několika únavných pokusech vymyslet pro Dona Juana konec se rozsvítí oči v ležícím torzu obří hlavy antické sochy, která je jedinou jevištní dekorací zastupující i náhrobek a sochu komturovu, a padá opona. Všem vzletným úvahám a filozofování navzdory je na jevišti vidět především režijní a dramaturgická bezradnost a svévole. Jako by si Martin Čičvák a Vladimír Čepek nevěděli s textem rady.

Postavy působí dojmem, jako by byly spíše ´nahozené´, než plnohodnotně vystavěné. Mnoho momentů je prvoplánových, už mnohokrát obehraných. Venkovské dívky Karlička a Lojzička (Zuzana Ščerbová), hádající se o Juana, jsou podány jako jednoduché hlupačky, jejich venkovanství je opět (vzpomeňme na Sen noci svatojánské či dříve na Flamendra) podpořeno přehnanou rádoby ´plzeňštinou´, obhrouble se chovající Karlička v podání Kamily Šmejkalové nakopává svého nápadníka i dona Juana do pozadí a obě svorně obdivují z výše sošného torza močícího Juana, obráceného, jak jinak, čelem k nim.

Martin Stránský v hlavní roli dělal co mohl, ale mnoho textu mu nezbylo, aby mohl vykreslil Juanovu postavu, a režie mu k tomu také příliš prostoru rovněž neposkytla. Není tedy ani bezohledným egoistou tyjícím ze života, není ani buřičem pokoušejícím nebesa a není ani manipulátorem pohrávajícím si s životy jiných. Je jen šedým, nevýrazným, přelétavým mužem, kterému je všechno tak nějak jedno. Jan Holík jako Sganarel vystačil s jednoduchými hereckými akcemi a vzhledem k ustřiženému konci uvízl zcela v osidlech civilnosti. Říká Sganarelovy repliky, ale jejich obsah je nezřetelný a jako figura vypočítavým bezpáteřním sluhou Juanovým není, nedodává navíc inscenaci ani komediální prvek. Přesvědčivost a zřetelnost projevu dal jako Juanův otec Don Louis jednoznačně ve svém výstupu, v němž Juana kárá, charismatický Pavel Pavlovský: A díky jeho zřetelné mluvě neuniklo divákům jediné jeho slovo. Proč ovšem přinesl Juanovi síťovku plnou cibule a na závěr řeči zatracující nehodného syna sdělil, že na guláš má být cibule tmavá, zůstává otázkou. Kéž by jedinou!

Ztvárnění Elvíry pěvkyní byl neotřelý nápad, ale uvízl na samém počátku. Doveden s důsledností do konce mohl být zajímavým obohacením inscenace a dát jí i jiný, nový rozměr. Tím spíše, že sólistka plzeňské opery Radka Sehnoutková má díky krásnému hlasu, svým hereckým vlohám, zkušenosti s jevištní mluvou ze svých četných operetních a operních rolí i díky celkové přesvědčivosti svého projevu pro takto pojatou roli ty nejlepší předpoklady. Co mohl tento režijní nápad přinést, bylo zřejmé z jímavého momentu v závěru, kdy Juan přednáší svůj monolog o svedení komturovy dcery a ze zadní části jeviště zní kultivovaný zpěv Radky Sehnoutkové, čímž vzniká působivě tklivý melodram. Jako Juanova labutí píseň. Škoda, že tento potenciál nebyl využit. V Elvířině textu, samozřejmě seškrtaném a upraveném, se kombinuje několik taktů zpěvu s mluveným slovem, později převažuje zpěv. Martin Čičvák chtěl zřejmě, aby se Elvíra z hmotné postavy zrazené a milující ženy stala až nezemskou bytostí, jakýmsi Juanovým svědomím, snad dokonce hlasem shůry. Ale zůstalo jen u záměru. Radka Sehnoutková dala Elvíře krásu, noblesu, eleganci i trpitelskou něhu. Co je to ale platné, když ve zmateném inscenačním celku nebyly její výkony zúročeny a podpořeny.

Protipólem Juanovým mají být Elvířini bratři v podání Jana Maléře a Michala Štěrby. Ale ani jejich slova o morálce a cti nejdou přes forbínu, jejich dopad a vyznění zůstávají uvězněny na jevišti.
A docela zbytečná je už na scéně přítomnost dvou fagotistek doprovázejících Juana. Nic nepřinášejí a hudba, kterou hrají, neodpovídá temporytmu hry, ruší, odvádí pozornost. A navíc - úprava árií je sama o sobě velmi diskutabilní. Ve scénické hudbě Mária Buzziho a úpravě hudebních děl měly více zaznívat názvuky baroka, ale zůstalo jen u zbožného přání skladatele a režiséra.

Práce s textem je u Dona Juana vskutku problematická. Postavy mluví současně, mísí se jejich hlasy, při tom všem v jednom z okamžiků Radka Sehnoutková zpívá a sama se doprovází na spinet. Výsledkem je chaos, který může být zajímavý jako symbol zmatenosti dnešního světa v autorské hře na malé scéně. Ne však v tomto případě v díle, které napsal Molière. A samozřejmě jinak. Inscenace Martina Čičváka by se hodila spíše na experimentální scénu, na níž mohou divadelníci hledat a precizovat výrazové prostředky a své záměry, než na velké jeviště a jako součást abonentního systému.

Inscenace neskýtá ani výtvarný zážitek – spíše současné kostýmy Niny Stillmark jsou jen doplněné historizujícími prvky a snaží se, ovšem zbytečně prvoplánově a okatě, charakterizovat postavy. Scéna Toma Cillera působí přes obří hlavu sochy prázdně a nezúčastněně. Ačkoliv DJKT uvádí hru v překladu Vladimíra Mikeše pod poněkud kostrbatě znějícím názvem Don Juan neboli hostina kamene, žádná hostina se v závěru inscenace nekoná. A kamenná socha komturova, která je mstitelem, soudcem a vykonavatelem odplaty, na jevišti Velkého divadla není.

Téma Dona Juana prošlo řadou jevištních ztvárnění. Nesmrtelná klasická díla, ať je to Molière nebo geniální Mozartova opera, byla přesunuta mnoha režijními přístupy do současnosti, odehrávala se na těch nejnepravděpodobnějších místech a v různých historických obdobích až po současnost. Mnohokrát jsme už od některých režisérů, a nejen od nich, slyšeli, jak je obtížné inscenovat oživlou sochu a jak se z tohoto dramatického mystéria už stalo trapné klišé. V dnešní době technických vymožeností je to konstatování samo o sobě zvláštní. Ožívající sochu komturovu nahrazují proto často nejrůznější sošky, světla a stíny, dýmy. V Plzni byla zkrátka a jednoduše škrtnuta s odůvodněním, že Don Juan měl být člověk 21. století.

Ale mystérium a touha po mystériích, tajemstvích, tajemnu a z toho plynoucího děsu je přirozenou součástí lidské mysli. Dnes stejně jako před třemi sty lety, jako před tisíci lety. Společnost současná je právě v tomto momentě stejná, jako byla společnost Molièrova. Hlasy ze záhrobí, ony nepostižitelné ´věci mezi nebem i zemí´ nás tolik provokují a dráždí naši mysl! Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. A zapátrat ve vlastním nitru. Téma Dona Juana je i téma zločinu a trestu. Mystického trestu.

Jestliže chtěli tvůrci vytvořit jiného Juana, než byl ten Molièrův, měli napsat docela novou hru podobně, jako to udělal například Patrick Marber svým Donem Juanem v Soho, kterého má na svém repertoáru Divadlo v Celetné. A třeba by se jim nově napsaná hra povedla a s chutí bychom jí zatleskali.

Molièrův Don Juan v Divadle J. K. Tyla v Plzni je ovšem vzhledem k zásahům dramaturga a režiséra jen rozpačitou inscenací bez čitelného záměru. Inscenací bez Molièra, bez pointy a bez konce.

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.