Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Dlouhá vzpomínala na Bornu (Jan Borna 60)
Gimli35, 20.9.2020

Jednorázovým vzpomínkově-písničkovým pořadem vzpomenulo v neděli 20. září pražské Divadlo v Dlouhé na jednoho ze svých zakladatelů - režiséra, básníka a pedagoga Jana Bornu. Tedy, málem se kvůli karanténám v souboru nevzpomínalo, ale na poslední chvíli se podařilo překopat program i skladbu účinkujících, a tak neobyčejný večer mohl proběhnout.

Jako první diváky uvítala Michaela Doležalová, která po celou dobu pořadu na kraji jeviště pekla palačinkový dort, aby tak symbolicky provedla Bornův nápad - v případě jednoho z jeho kabaretů se totiž vážně uvažovalo, že v průběhu inscenace bude právě Doležalová připravovat palačinky a rozdávat je divákům.

První polovina by se dala nazvat rozehřívací. Peter Varga zahrál na lucerny z inscenace Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, zazněly písně například z vůbec prvního Bornova "dlouhánského" počinu Kdyby prase mělo křídla, Arnošt Goldflam pronesl vtipný proslov, proběhly i videoukázky.

Teprve po přestávce však celé představení dostalo ten správný spád. Diváky totiž zcela pohltila smršť hitů z oblíbených Bornových inscenacích, přičemž jednoznačně největší úspěch sklidila pořádně rozjetá píseň Pražákům je hej (Oněgin byl Rusák) v podání Jana Meduny a Martina Velikého s obdivuhodnými tanečními kreacemi druhého jmenovaného a dámského tria (Michaela Doležalová, Marie Turková, Lenka Veliká). Z dalších odehraných skladeb jistě stojí za zmínku duet Pavla Tesaře a Veroniky Lazorčákové Pověz, miláčku (S úsměvy idiotů), Moderní legenda (407 gramů z Bohumila Hrabala), kterou zazpívala viditelně dojatá Lenka Veliká, nebo závěrečná Konec světa (Hovory na útěku) coby rázná tečka programu.

Jenže divákům se domů rozhodně nechtělo, a tak se přidávalo, a to hned třikrát - zazněly songy Kladivo (Jak jsem se ztratil), Hilu hilu (Kabaret Vian - Cami) a úplně nakonec i Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě (opět Jak jsem se ztratil). Během následných ovací vestoje pak Miroslav Hanuš celé shromáždění rozpustil, neboť už nebylo co přidávat a navíc publikum stálo, přestože si koupilo vstupenky k sezení.

I přes některé absence vlivem karantény se podařilo program odehrát velmi solidně, drobná škobrtnutí zaviněná zřejmě přezkušováním na posledním chvíli (opět z důvodu epidemiologické situace v divadle) rozhodně nepřekročila únosnou mez, potěšila i recitace Bornových básní.

Byl to zkrátka krásný večer - i když s mírně smutnými tóny. Jan Borna 60 se totiž zřejmě stal posledním projektem "staré gardy" Divadla v Dlouhé. Miroslav Hanuš, Pavel Tesař, Ivana Lokajová, Peter Varga, Martin a Lenka Velicí, (Jan Meduna) - ti všichni již z angažmá odešli, část z nich pravděpodobně proto, že se nesžili s poetikou dua SKUTR, které nastoupilo na místo zesnulého Borny. Ostatně Velikého parafráze "Kde je Honza teď, když ho nejvíc potřebujeme?" mluví za vše.

Je mi samozřejmě jasné, že obzvlášť po režisérově smrti není možné udržovat jeho poetiku dalších dvacet let - a přesto je mi to v Bornově případě trochu líto. Na repertoáru Divadla v Dlouhé se dosud nacházejí čtyři jeho insceance (Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídkaSouborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutáchKabaret Kainar - KainarO líné babičce) a všechny stojí za opakované zhlédnutí. Večer Jan Borna 60 mi připomněl, že bych s jejich návštěvami neměl otálet.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.