Gimli35

75 %. Asi před měsícem jsem v NoDu viděl inscenaci Jak se dělá divadlo, takže trochu podobně zaměřenou Insomnii chápu jako takový její temnější a introvertnější protipól. Po obtížně uchopitelném snovém začátku se dostává k divácky vděčnějšímu popisu generálkového týdne z režisérského pohledu a zazní spousta skvělých hořkosměšných postřehů. Závěrem je pak zpětně objasněn úvod a spolu se scénografickým řešením dotváří zčásti možná až děsivý náhled do života divadelníka, který už mezi životem a divadlem neumí rozlišovat. I když - tak to přece vždycky chtěl! Nebo...?

Měl jsem pocit, že jdu na křehkou filosofickou věc, místo toho jsem dostal zábavnou hříčku, ovšem pobavil jsem se velmi. Kromě vizuality na mne zapůsobila především šíře hereckých rejstříků všech tří pánů, kterým přirozeně vévodí T. Petřík coby ukázková drama queen, ale ani S. Toman s P. Uhlíkem rozhodně nezůstávají pozadu. Četné zcizováky mne bavily též, obzvlášť odkaz na píseň Mám styl Čendy jsem fakt nečekal. A závěrečný pohřeb postavy T. Petříka byl coby kontrapunkt předchozí exprese prostě krásný, jakkoli sentimentálně to asi zní.

75 %. Pařízek není zrovna režisér mého diváckého srdce, ale tady jsme se potkali. Po expresivním začátku následuje několik opravdu povedených sugestivních scén z Remarquova románu, obzvlášť odzbrojující je monolog S. Majera o dovolené během války. Následuje rafinovaně vymyšlená přestávka, kdy je možné se občerstvit, zatímco účinkující mluví o válce, aniž by to vlastně někoho zajímalo. Druhá část ze současnosti je také dobrá, ovšem přece jen na mě více zapůsobil silnější Remarqův text a díky němu i závěr, který se k osvědčenému románu vrací. Celkově solidní, aktuální a divácky vlastně docela vstřícná inscenace.

65 %. Není to až takový průšvih, jakého jsem se bál. Byť i tak nese inscenace známky jednoho vtipu roztaženého na dvě hodiny dvacet, karikatura gaye je zcela zbytečná a nevyužitý mrazivý potenciál (obzvlášť oproti filmu!) jsem rovněž zaznamenal. Překvapivě jsem ale souzněl s civilnějším pojetím Beriji (T. Jeřábek) coby šedé eminence spíše než prvoplánového démona. Stejně tak F. Beleš dokázal navzdory grotesknímu ladění celku vetknout do své postavy mladého vojáka zoufalství obyčejných ustrašených sovětských lidí. Naproti tomu přehrávání K. Melíškové už bylo moc i na takto stylizovanou inscenaci.

Úchvatná sebeironická divadelní únikovka, neboli všechno, co jste kdy chtěli vědět o českém divadelním provozu, ale radši jste se nezeptali, protože možná lepší nevědět... Geniální forma občas trochu přebíjí obsah, mluvím zejména o brilantním loutkovém divadle s varletem D. Kranicha, ovšem to už hnidopichuji. Prostě mě to bavilo, jako už dlouho nic, a pánům (i dámě) rád uděluji tu devadesátku na i-divadle, po které tak toužili. :)

Za zásadní přednost Lipusovy inscenace považuji, že Čapkovi - na rozdíl od jiných počinů s podobným tématem - nestaví vznešený pomník a nedělá z něho geniálního superhrdinu, nýbrž ho pojímá s lehkým nadhledem jako skoro běžného smrtelníka. Zásluhu na tom má jistě i precizní výkon J. Šťastného. Celkový sympatický nadhled inscenace poněkud ruší snad jen výstup C. Mayerové coby Leopoldy Dostalové ve druhé polovině, kde došlo k neuhlídání míry patosu. Jinak je ale Český román řemeslně suverénně zvládnutým rozmáchlým dílem s bohatým obsazením a mile nevtíravým přihlášením se k odkazu první republiky.

"Možná proto píšu. Bojím se, že to všechno někam zmizí."
K výmluvnému komentáři Vladimíra Rogalewicze bych snad ještě připojil, že na mne silně zapůsobila nejen inscenace samotná, ale i dobový kontext včetně životních osudů účinkujících, se kterými se tu, zdá se mi, nenápadně pracuje. U hlavní postavy se Nuckolls zdařile vyhýbá jednoznačnosti, a tak vzniká plnohodnotná a strhující "epopej dvacátého století o hodnotě lidského života", přesně jak slibují webové stránky. Srozumitelné, ale ne primitivní metafory a lidské životy ubíhající před očima. Radost sledovat.

Nebýt až komicky přepáleného závěru ve stylu "King Kong útočí", dal bych možná i víc procent. Potěšilo mne totiž, jak působivě, věrně a s citem pro jevištní zkratku se Dekkadancers podařilo ztvárnit příběh známé Williamsovy hry. Nejzdařileji tak činí v převážné většině inscenace, která se spoléhá výlučně na pohyb; naopak křik účinkujících a ke konci i mimika se trochu míjí účinkem a působí poněkud nadbytečně. Zaujali především O. Vinklát - mimo jiné i hrou na klavír - a K. Jelínková.

V první řadě je potřeba ocenit dramaturgickou invenci, jedná se, pokud vím, teprve o druhou adaptaci Topolova románu. Proto se mi zdá být cenné, že se tvůrčí tým rozhodl seznámit publikum s neotřelou látkou, navíc ve vlastní dramatizaci, jež se nebojí ani básnivě obrazivého jazyka. Samotná inscenace - zejména v první polovině - se však bohužel utápí v přemíře křiku a okázalé drsnosti, která se místy překlápí až do nechtěného komična. Dějovější druhá půlka z toho vychází trochu lépe, byť i ona se občas potýká se stejnými problémy jako první. Herecky zaujali T. Dalecký, L. Tomášová, F. Kohut, K. Knězů a L. Michálková.

65 %.

85 %. Helena Grégrová a J.anek už to napsali za mne, tak snad jen abych dodal, že inscenace je to pro svou délku místy náročnější na diváckou pozornost. Kdo se ale dokáže na dění na jevišti "napojit", může navzdory temnému tématu pocítit radost z nesmírně dobře udělaného divadla, kvalitního po všech myslitelných stránkách.

Vzpomínám si, že když jsem před lety začínal chodit do divadla, stávalo se mi, že některé inscenace překračovaly úroveň mého intelektu, chápání a divácké zkušenosti. Právě díky praktickým pozorovatelským ostruhám už nyní dokážu jít většině děl o poznání více naproti.

Přesto zcela upřímně a poctivě přiznávám, že jsem absolutně nepochopil, co a proč se mi hra i inscenace Bílý karibu snažila říct ani z jakého důvodu k tomu tvůrčí tým zvolil právě takovou formu. Nesměle nadhazuji, že pro zpřístupnění nám nechápavým by možná dobře fungoval/a dramaturg/yně, který/á (zdůrazňuji pro Franz.K:) by nebyl/a zároveň podepsán/a pod inscenovaným textem.

85 %. Poetické a krásné!