Odchodem Jana Borny v lednu 2017 ztratila česká divadelní scéna jednoho z nejosobitějších režisérů. Jeho inscenace Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka, Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách nebo Kabaret Kainar – Kainar jsou právem považovány za jakési rodinné stříbro Divadla v Dlouhé a se stovkami repríz se stále těší velkému zájmu diváků. Pouhé dva měsíce před svým skonem stihl těžce nemocný Borna s Hanušovou pomocí připravit svou poslední režii, Brechtovy Hovory na útěku.

Brecht dnes
Když jsem si nedlouho po návštěvě divadla přečetl Hovory v knižní podobě, musel jsem v duchu vyseknout poklonu Kateřině Šavlíkové a Miroslavu Hanušovi, kteří je pro Dlouhou upravili. Brechtův text rozhodně není špatný, je naopak skvěle napsaný, žádá si však od svého čtenáře naprosté soustředění, občas je též nutno některou repliku přečíst vícekrát. Šavlíková s Hanušem dialog „provzdušnili", v rozumné míře seškrtali, aby autorovy myšlenky lépe zasáhly divácké terče, ale zároveň mu ponechali charakter intelektuální debaty.

A o co že tedy v Hovorech jde? Jedná se o dialog dvou německých uprchlíků čekajících na pasy za druhé světové války a jejich řeč se točí kolem nejrůznějších témat od války přes totalitní ideologie až po náboženství či školství. Přestože text je téměř osmdesát let starý, neztratil nic ze své aktuálnosti a jiskřivosti, které autor dosahuje jemnou ironií a pozoruhodnými myšlenkami („Když budeš pořád číst, budeš v devatenácti nervózní dědek." či „Přítomností smrti se i sebeblbější historka stává strhující."). Současnosti, prolezlé nejrůznějšími elektronickými evidencemi a dalšími byrokratickými vymoženostmi, se asi nejvíce dotýká povzdech „Jaký to má smysl, rovnat hovna do řádků?! Byl jsem stokrát zapsán a zaevidován, ale mou lidskou hodnotu to nijak nezvýšilo.".

Oba dva muži, štíhlý, starší vědec Oto (Miloš Kopečný) a hřmotnější dělník Wintr (Miroslav Hanuš) mají společnou bystrost a jazykovou obratnost, liší se však v přednesu, který plně odpovídá jejich vizáži a povolání; hra je tím příjemně ozvláštněna. Kopečný svou postavu hraje bez rozmáchlých gest a zdivočelé mimiky, pětasedmdesátiletý doyen mezi účinkujícími na prknech Divadla v Dlouhé místo toho sází na svou nesmírně příjemnou a pečlivě vybroušenou dikcí vysokoškolského profesora, Hanušův Wintr pak není jen pouhým jeho přihrávačem, jak by tomu snad sociální hierarchie mohla napovídat, ale rovnocenným partnerem, o něco hlasitějším a přímočařejším.

„Můj bože, můj bože, díky za tu slast, co skrývají drogy, sex a chlast!"
V jednom rozhlasovém rozhovoru Hanuš řekl, že kombinace písní skupiny The Tiger Lillies a Brechtových Hovorů ho napadla vlastně velice rychle. Zní to docela zvláštně, vždyť jak dát dohromady výsostně intelektuální dialog a drsné písně k nepoznání nalíčených Britů, kteří v devadesátých letech minulého století hráli po žižkovských putykách? Je to podivuhodné, ale jde to. A nápad to byl přímo geniální.

Hanuš svými brilantními překlady, které dle mého názoru mnohdy převyšují kvalitu originálů, opatřil sedm songů dekadentní skupiny (osmou píseň Nechtěné dítě dodal hudebník Milan Potoček). Zmíním některé z nich: Už dost! vypráví ústy Jana Meduny o sobeckosti a přehlíživosti („jen smějte se, když vás to nic nestojí / zatím hoří jen sousedovy stodoly") a nechává prostor i vtipným jazykovým prostocvikům („Nejsrandovnější sou slova na S! Soudruzi, sousedi, soukmenovci, somráci, SMÍCH! (...) Solventní spratek! Sněhurka, samoser, sopranistka sytá soulože!"); Jen jeden je srdceryvným příběhem zoufale zamilované prostitutky (Veronika Lazorčáková); Nechtěné dítě končí efektním oběšením zpěvačky Magdaleny Zimové; v závěrečném Konci světa Martin Matejka vyjadřuje pro někoho výhružnou, pro jiného uklidňující skutečnost, že před smrtí jsme si všichni rovni. (A abych nezapomněl, v Dlouhé je též samozřejmostí živá hudba, takže i zde najdeme hned několik hudebníků pod perfektní taktovkou kapelníka Milana Potočka.) Celý kabaret za zády dvou mužů se prostě nese v dráždivě apokalyptickém duchu – jako by připomínal Evropu zmítající se ve druhé světové válce.

V Dlouhé je dobrým zvykem zapojovat diváky do hry či hrát přímo mezi nimi a toho se drží i Hovory na útěku. A co víc, tady se na zkoprnělé obecenstvo přímo útočí: Veronika Lazorčáková nadává divákům do bezcitnejch hajzlů a vyhrožuje jim fackami, Eva Hacurová hladí některé z nich v první řadě po tvářích a něžně je tituluje jako lůzry, v písni Masturbuje Jimmy se všichni zprvu okatě vysmívají uspokojujícímu se jedinci, aby na konci rázně upozornili všechny v sále, že to přece dělají také. Frontman The Tiger Lillies prý říká, že je rád, když během produkce někdo odejde, měl by tedy určitě radost z derniéry 19. března, kdy právě po „masturbační písni" dva diváci odkráčeli středem.

Dalším z řady skvělých režijních nápadů je velká tabule s nápisem ! SMÍCH !. Ta překvapivě problikává především v nejmrazivějších místech hry, čímž děsivost dané situace nabírá na síle, ať už jde o sebevraždu jednoho z kabaretních umělců nebo o zcela zlomenou a naprosto zoufalou prostitutku. Po konci písně Jen jeden s brekem prosí inspicienta, aby zavřel oponu, ten však stále otálí, zpěvačka na pódiu se definitivně hroutí, už ho neprosí, ale řve, pláče, svíjí se na scéně a diváka v tu chvíli zcela ovládne nepříjemně tísnivý a svíravý pocit. A nápis ! SMÍCH ! zlověstně bliká...

Konec světa budou hlásit včas...?
Jsem velice rád, že jsem mohl zhlédnout poslední dvě uvedení tohoto neobyčejného představení. Borna s Hanušem mi odhalili kouzlo Brechta i The Tiger Lillies, jejichž pražský koncert 6. listopadu jsem si nenechal ujít, donutili k zamyšlení, pobavili, šokovali a zkrátka ukázali, jak mimořádně talentovanými režiséry jsou, a herecký soubor bezezbytku splnil svou (a tentokrát skutečně nelehkou) misi.

Jan Borna již není mezi námi, Hovory na útěku jsou nadobro staženy z repertoáru, vše podstatné k nim bylo řečeno. Doufám tedy alespoň, že pokud přilepím ucho na rozhlas, konec světa budou hlásit včas. Anebo ne? Vždyť oficiální podtitul hry hlásá, že konec světa nebude, něco se posralo.

Bůhví. Bornaví.