Blog návštěvníků i-divadla

Havel nadvakrát (Zábradlí & Dlouhá)
vydáno: 8.4.2021, Gimli35

Hned dvě pražská divadla nabízejí inscenace, které se točí kolem nesmírně důležité osoby – dramatika, disidenta a politika Václava Havla. A každá na to jde trochu jinak.

První, Velvet Havel z Divadla na Zábradlí, je rozverným kabaretem nesoucím se spíše v bulvárnějším tónu. Autor hry Miloš Orson Štědroň Havla nikterak neidealizuje a stylizací jeho představitele Miloslava Königa do podoby téměř rockové hvězdy si z něj nebojí udělat legraci. Zato Dopisy Olze z Divadla v Dlouhé, přestože nesou výrazný rukopis režijního dua SKUTR, jsou k bývalému prezidentovi mnohem pietnější – však také vycházejí přímo z jeho textů. Před divákem defiluje hned devět Havlů, pět z nich dokonce v podání hereček.

Obě představení se opírají o slušné herecké výkony. Zatímco Na zábradlí zaujme kromě již zmiňovaného Königa ještě Petr Jeništa coby bonvivánský Miloš Havel, v Dlouhé Havel nejlépe sedí Janu Vondráčkovi, Tomáši Turkovi a Evě Hacurové, která též představení doprovází velmi příjemným zpěvem. Se svými rolemi a bezpochyby náročnými režijními pokyny naopak trochu, zdá se, bojují Martin Matejka a Marie Poulová.

Dostáváme se k hudbě, která je nedílnou součástí obou inscenací. Zábradlí nabízí formát připomínající bornovské večery ve formátu „scénka-písnička-scénka-písnička“, jak sám Borna říkal; kdežto v Dlouhé se hudební útržky i všelijaké zvuky, produkované účinkujícími i pouštěné ze záznamu, prolínají s textem hry a dávají tak vzniknout zajímavé koláži. Zde je ještě namístě poznamenat, že v případě Velvet Havla je hudba a její texty – oboje od M. O. Štědroně – jednoznačně nejsilnější složkou představení, a kdo si pak v pokladně koupí písňové CD, neprohloupí.

V jednom si jsou obě hry podobné – představitelé Havla/Havlů používají jeho typickou intonaci, fráze i ráčkování. Většinou to nepůsobí rušivě, naopak díky tomu vznikají zapamatováníhodné scény jako sborový zpěv koledy Štědrý večer nastal (Dopisy Olze) či rapové číslo (Velvet Havel).

Ani jedno z představení však bohužel rozhodně není bez chyby. Velvet Havel se poněkud bezradně a roztříštěně potácí od skladby ke skladbě, jednotlivé činoherní scény zpravidla postrádají spád a v horším případě i smysl či pointu. Dopisy Olze sice nejsou bůhvíjak dlouhé, ale i ve své nepřemrštěné stopáži dokáží v divákovi vzbudit pocit, že se dění na jevišti chvílemi opakuje a vleče; zarazí i okamžiky, ve kterých herci občas neúspěšné přeřvávají předepsané ruchy (např. šustění papíru) či ostatní účinkující.

Velvet HavelDopisy Olze každopádně obstojí jako svébytné a pozoruhodné připomínky jednoho z nejdůležitějších Čechů dvacátého století – a kdo ví, třeba ambice tvůrců ani nemířily výše.


Další články tohoto uživatele na blogu