Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Na návštěvě u Auersbergerových
Gimli35, 6.12.2020

Manželé Auersbergerovi (Jakub Žáček a Magdaléna Sidonová) si do svého luxusního sídla pozvou na večeři několik přátel: pana Thomase (Jan Hájek), paní Billrothovou (Jana Plodková), pana Johna (Václav Vašák) a paní Schrekerovou (Dita Kaplanová), přičemž se stále čeká na herce Národního divadla (Petr Jeništa) a v retrospektivních scénách se divákům zjevuje dívka Joana (Barbora Bočková), která před nedávnem spáchala sebevraždu.

Už při příchodu diváka zaujme, jak mrňavým prostorem je jeviště Divadla Na zábradlí. Navíc v Mýcení je, zásahem scénografa Marka Cpina, ještě zmenšeno. Účinkující se tak tlačí na malém prostoru přepychového obýváku Auersbergerových, což podtrhuje zvláštně stísněnou atmosféru, která na celém setkání panuje.

Pan Auersberger je již od počátku celou událostí mírně otráven, ale teprve postupující alkoholové opojení mu umožní odhalit – kromě svého těla – i názory na Národní divadlo, kterým opovrhuje a dává to pozdně příchozímu samožerskému herci Národního divadla pořádně najevo. Paní Auersbergerová herce naproti tomu obdivuje a snaží se předstírat, že rozumí umění, stejně jako paní Billrothová, kritička, která svůj projev obdařuje odměřeností a arogancí. Asi nejvtipnější postavou je paní Schrekerová, neustále se pídící po kýžené večeři a uždibující pamlsky ze své miniaturní kabelky. Jen pánové Thomas a John jako by narušovali jednolitě snobskou sešlost – první je ironickým komentátorem, který si dobře uvědomuje povrchnost a hloupost svých spolustolovníků, ale není schopen jejich společnost opustit; druhý, partner zesnulé Joany, je zase příliš chudý na to, aby se s ním ostatní bavili, a tak ho povětšinou ignorují.

Pohybovému divadlu zrovna neholduji, přesto mne nadchla téměř bezeslovná role Joany v úchvatném podání Barbory Bočkové. Na samotném počátku promyšlenou choreografií „odvypráví" svůj příběh a během představení se pak ještě několikrát zjeví, viděna jen Johnem a Thomasem.

Mýcení se však neopírá jen o skvělé herecké výkony, prim tu hraje Bernhardův text a dramatizace Dory Viceníkové a Jana Mikuláška, stejně jako režie posledně jmenovaného. Všechny tři složky dohromady tvoří vtipný a zároveň naléhavý obraz partičky namyšlených individuí, neustále se předhánějících v tom, co kde viděla, co si zakoupila a co si o čem myslí, aniž by zároveň inscenace sklouzávala ke karikatuře a zbytečné herecké exhibici. Velmi pečlivě je vystavěno také pozvolné opíjení se členů společnosti a účinným prvkem je i jejich postupné svlékání, symbolizující stále více rozvázané jazyky a odpadávající zábrany.

Některé momenty představení jako by připomínaly Ucpanej systém v Dejvickém divadle, během něhož se divák sice dosyta nasměje, ovšem zároveň je na konci uvržen do značně depresivních pocitů. Mýcení oboje stíhá v jednu chvíli: zatímco na pozadí scény se komicky pitvoří namol ožralí snobové, nepřímo tak hanobící Joaninu památku, vpředu stojí Jan Hájek coby John s nevěřícně zhnuseným pohledem upřeným do publika – a divák se najednou zastydí, že se těm vzadu směje.

Mýcení v Divadle Na zábradlí je ironické, vtipné, svižné (hodina a tři čtvrtě mi v divadle snad nikdy tak rychle neutekla), ale chvílemi i temné; zkrátka moderní činohra, kterou je radost sledovat.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.