Hru českého režiséra a dramatika Davida Drábka, který je zároveň nastupujícím kmenovým režisérem Městských divadel pražských, uvádí Divadlo Rokoko od října 2018.

Hlavními postavami příběhu jsou policejní vyšetřovatelé Iggy (Vanda Hybnerová) a Diana (Jiří Hána) a zatímco Iggy představuje cynickou detektivku, zmítanou alkoholickými delirii, Diana je transsexuálem kdesi v přechodu mezi mužem a ženou, který pravidelně dochází na terapie s názvem „Je tvé pánevní dno šťastné?".

Kromě nezbytných peripetií spojených s Dianinou sexuální identitou jsou středobodem drobné kriminální případy, odehrávající se zejména v Iggyině třeštící mysli, například krvavý „sebekanibalismus" (tedy samožerství) exprezidenta Václava Klause. Ve druhé polovině je pak ústřední duo odesláno do výcvikového tábora skupiny Domovina 88, kterou infiltrují, a když je posléze nešikovnými branci omylem zastřelen Tomio Okamura, jenž přišel na návštěvu, převlékne se Diana za něj a oznámí rozpuštění politické strany SPD.

Drábek dokázal, že aktuální satira se nemusí dělat jenom na internetu nebo v časopisech, ale i na divadelních prknech. A tahle není jen pichlavá, ta je ostrá jako po zuby ozbrojení „muslimáci".
V první půli se autor několikrát dostává na samou hranici trapnosti, Jiří Hána jako transsexuál s ženskou duší je skutečně bizarním zjevením. Jenomže jakmile se publikum uvolní a nechá se provádět nápaditými dialogy i roztodivnými situacemi, jimž musí Iggy a Diana čelit, vyjde z něho prvního salva smíchu – a pak již není cesty zpět.

Před přestávkou se děj vůbec netočí kolem avizovaných nácků, prostor je zato věnován především Iggy a jejím zábavným příhodám v alkoholovém opojení či problematice pohlaví a sociálních sítí, teprve v závěru prvního poločasu se policejní pár dozvídá o svém nelehkém úkolu, který musí být vykonán přímo v lůně nacionalistické skupiny.

Spolu se členy šílené partičky, kterou tvoří Drtič kozomrdů (Petr Konáš), Česká písnička (Petra Tenorová), Miloš (Stanislav Lehký), Sandokanova mačeta (Pavel Juřica) a vůdce Bílej jezdec (Radim Kalvoda) pak v druhé polovině přichází neuvěřitelná smršť gagů, vtipů a narážek na aktuální politické dění s trefnými – byť poněkud drsnými – hláškami („Pan prezident je náš!" „Ten už je taky skoro na lafetě..."). Každý z „vlastenců" je pak něčím charakteristický: Drtič nedá dohromady souvislou větu, a tak jen zuřivě gestikuluje a mohutně si pomáhá univerzálním „vole" (případně „Kalousek!"); Písnička, pohledné děvče, s oblibou hraje na kytaru a zpívá písně skupiny Ortel; Miloš a Mačeta, ač poněkud bázliví, se snaží být dobrou součástí skupiny a horlivě se účastní bojových výcviků i potírání se vodou s octem, aby se uchránili před nebezpečnými vlivy chemtrails; Bílej jezdec, vlastním jménem Hrdlička, celý cirkus jménem Domovina 88 řídí a pořádá pro své mužstvo nejrůznější piškuntálie s cílem připravit se na obranu vlasti před hordami krvežíznivých Arabů a namyšlených Pražáků.

Děj vygraduje v momentě, kdy do tábora na návštěvu přijíždí sám Tomio Okamura (Tomáš Havlínek) a v důsledku nešikovnosti Drtiče kozomrdů je omylem zastřelen. Hra vzápětí přechází do překvapivě vážné polohy – brilantně napsaným monologem Bílýho jezdce objasňuje motivaci činů moderních pseudovlastenců, kterých se v poslední době vyrojilo skutečně nemálo, a zároveň odhaluje, že to v jádru vlastně vůbec nejsou zlí lidé. Samotný závěr, kdy Diana převlečená za Okamuru rozpouští jeho stranu, je povedený a přitom bez zbytečného patosu.

Drábek napsal výbornou bláznivou komedii, jež je zároveň skvělou satirou. Za pouhé dvě hodiny si podal pravicové extremisty, dokázal však nebýt tak urputně levicový jako jeho chorvatský kolega Frljić; udělal si legraci z genderových posunů, aniž by se pustil do zbytečných lamentací a velkohubých apelů na tradice; ukázal, že závislost na sociálních sítích není jen doménou „té dnešní mladé generace", ale že jí může propadnout i člověk středního věku – a to vše na nesmírně propracované scéně Jakuba Kopeckého, za doprovodu osobité hudby Darka Krále a v podání excelentních herců Divadla Rokoko.

Ten zdvižený palec, který přede mnou sedící divák ukázal do lóže přítomnému Drábkovi, vyjadřuje i mé mínění o této inscenaci.