Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
A na obzoru zeď
Jiří Koula, 3.6.2020

Tady je Koulovo, kritici píšou jinam.

 

Tracy Letts je v našich luzích a hájích (tedy domcích a panelácích) známý pro své dvě starší hry, Zabiják Joe a Srpen v zemi indiánů. Zabiják je nadupaná černá komedie, Srpen americká pitvačka. Protokol (pro mě bohužel) patří do té druhé kategorie. Stručně řečeno, inscenace divákovi hodinu a půl ukazuje průběh jednání městské rady, kde "něco visí ve vzduchu", aby to konečně v posledních dvaceti minutách rozbalila a následně zahrála do autu. Tedy nechala na divákovi, ať si to sám přebere. A mně tento přístup prostě nebaví.

Těch prvních devadesát minut samozřejmě má své kvality. Seznámíme se se všemi postavami, zjistíme, kdo je kdo, na čem komu záleží, jak má co hozené, jaké je rozložení sil v radě, zkrátka jde o drobnokresbu všech zúčastněných a jejich vztahů, přičemž mě napadá pět důvodů, proč tomu Letts věnuje tolik času a úsilí. Zaprvé, aby divák pochopil, co mají postavy i přes svou rozdílnost společné (což je důležité kvůli pointě). Zadruhé, aby se s nimi divák ztotožnil a v závěru mu bylo jasné, že on sám stojí na straně většiny rady (byť míra sdíleného postoje může být různá, ostatně právě tak jako u členů rady). Zatřetí, ukazuje směšnost reálpolitikaření, nípání se v podružnostech. Začtvrté, ukazuje, jak tyto žabomyší války znemožňují diskusi o něčem skutečně důležitém. A zapáté, takhle se v USA divadlo prostě dělá, tento typ dramatiky tam má bohatou tradici, tamější divák je na to zvyklý a patrně to i vyžaduje.

No jo, jenže já to mám jinak. K poznání celé společnosti by mi stačilo tak půl hodiny. Že závěr míří na mě... Snad každý plamenný projev v divadle míří do publika, proto je přece autoři postavám píšou. Žabomyší války mi jako flegmatickému existenciálnímu lenochovi přijdou směšné tak nějak z principu. To, že znemožňují diskusi o něčem důležitém, taky není žádná novinka. A devadesátiminutovou expozici považuju za čiré zlo.

Posledních dvacet minut, to je jiná káva, tam začíná skutečné drama. Jenže to se omezí na výbuch, protivýbuch a tím to hasne. To je sice samo o sobě sdělením, o některých věcech se ve "slušné společnosti" nemluví, ale i tak mě to zamrzelo. Také se konečně vyjeví mrazivý podtón předchozího dění, ale čekat na tuto satisfakci takovou dobu je prostě mučení.

Naplno se zde též vyjevuje problém, který prosvítá už předchozí částí. V oněch dvou výstupech shrnutá analýza společnosti je sice trefná a "výživná", jenže je zároveň "ryze americká". Přijde mi, že jako celek ji lze bez větších obtíží transponovat snad leda na Izrael. Ale napasovat ji na naši zkušenost? K tomu by bylo třeba ji rozebrat na prvočinitele, některé použít, některé zahodit a některé zobecnit a zpětně konkretizovat. Jenže to se v Celetné (vcelku logicky) neděje, protože hrají Lettse. A když už jsem u autora, přijde mi zajímavé, že v posledním obraze vlastně sám předpovídá pravděpodobný dopad svého textu a mé jediné dilema tak je, zda u něj jde vzhledem k tomu, že hru přesto napsal, o realismus či cynismus.

Přejděme ale konečně k samotné inscenaci. Mé procentuální hodnocení zachraňují dvě věci. Jedna je marginální a trapná, jde o první divadlo, jež jsem zhlédl naživo po bezmála třech měsících, to chtě nechtě nějaké plusové body přidává.

Ta zajímavější ale je, že ta inscenace je prostě dobrá, fakt dobrá. Byť jedna má část čekala, až se konečně začne něco dít, až se konečně šlápne do toho, kolem čeho se celou dobu opatrně našlapuje, druhá má část se vyloženě kochala. Tím, jak trefně jsou herci typově obsazeni. Tím, jak každý z nich setrvává ve své postavě po celou dobu, tedy i ve chvílích, kdy jsou mimo záběr. A také jejich souhrou, jak na sebe reagují a spoluutvářejí situace.

Díky tomu jsem si i přesto, že mě dění samotné nijak zvlášť nezajímalo, prošel celou škálou emocí, byl jsem u toho, byl jsem v tom. A nemám ani chuť vyzdvihovat konkrétní jména, protože míra zaujetí tím kterým vychází z prostoru předepsaného textem, každý si poctivě oddře to své a přispívá tak k celku, který mě pohltil.

Takže jaký je verdikt? Pokud nemáte problém se Srpnem v zemi indiánů, určitě si nenechte Protokol ujít. A pokud jo, i tak to nemusí být ztracený večer, výběrem textu mě sice v Celetné příliš nepotěšili, ale pokud jde o realizaci, tak za mě jednoznačně palec nahoru.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.