Toto je Koulův blogísek.

Jan Večeřa miluje divadlo a hokej. Já mám rád divadlo a většinou mě dost baví Večeřova práce. Pokud jde o hokej... Takhle, sport mě obecně moc nezajímá a hokej mi navíc způsobuje trauma, nevím, zda jsem v tom sám (pak by se to mohlo jmenovat Koulův syndrom), ale když sleduju hokej, tak většinu času nevím, kde je puk. Po úvodním vhození okamžitě zmizí, pak se z řeči těla hráčů snažím odhadnout, kde by tak mohl být, a když ho konečně najdu, někdo máchne hokejkou a začínám od nuly. A když dá někdo gól, tak si ho užiju až poté, co komentátor podrobně vysvětlí, co se přesně stalo, a pak se pustí záznam, ideálně zpomaleně.

A abych svou nehokejovost ještě podtrhnul, tak na Nagano mám velmi konkrétní vzpomínku. Byl jsem tehdy na gymplu a fyzikář místo hodiny pustil zápas, netuším jaký a zda jsme v něm vůbec hráli my, každopádně to ve mně vyvolalo emoci - rozmrzení, že se neučíme fyziku.

Proč to všechno píšu? Kvůli pointě, že i takový hokejový ignorant jako já přesto ví, že bylo Nagano, pamatuje si heslo Hašek na Hrad! i jeho důvod, zná i jména Růžička, Dopita či Ručinský, vybaví si hlas Roberta Záruby, ví, že jsme to v šedesátém devátém natřeli Sovětům... což ukazuje, jaký fenomén český hokej je, čas od času jím skutečně žije prakticky celá země a není před tím úniku.

Pojďme ale k Zemi mezi mantinely. Její předivo čerpá z několika zdrojů. Začněme historií českého hokeje, která je o dekádu starší než samostatný český (tedy tehdy československý) stát. Neumím posoudit, zda v tomto ohledu v inscenaci zazní vše podstatné, nicméně pro mě to bylo dostatečné a zároveň zajímavé a mé kusé znalosti dříve tak nějak mimoděk načerpané se propojily do souvislého příběhu.

Potom tu máme podobnosti mezi divadlem a hokejem, když to řeknu suše, z obecné premisy, že v obou případech jde o organizovanou činnost s určitým cílem, jejíž výsledek (a úspěch) závisí na spolupráci všech zúčastněných, přičemž kromě usilujícího týmu je zde i protipól, na nějž je potřeba patřičně zapůsobit (publikum či tým soupeře), buduje širší paralely zahrnující prostředí či společenskou funkci. Přeloženo do lidštiny, inscenace je prezentována jako hokejový zápas a skrze tuto metaforu tematizuje různé své aspekty. A je to vtipné a univerzálně přístupné právě proto, že hokej máme všichni v krvi.

Další pro mě velmi příjemné zjištění je, že na mě během představení dýchal "duch staré Ypsilonky", poetika dřívějších inscenací, kdy jsou na pevnou linii příběhu navěšeny rozmanité obrazy a stylizace jednotlivých scén, je to kolektivní, hravé, zpěvné (či obecně silně hudebně podepřené), místy působící improvizovaně. Země mezi mantinely je pro mě pozitivní odpovědí na otázku, zda může mít Ypsilonka budoucnost přiznávající a vztahující se ke své formativní minulosti. A tady smekám před celým inscenačním týmem, který jinak nezmíním, tak aspoň zde, vím o vás a uznávám váš přínos.

A pak je tu poslední... jaký je český ekvivalent "elephant in the room"?  Totiž fakt, že hokej dokáže Čechy skutečně spojit, překlenout libovolné rozdíly. Sám hrající autor to v inscenaci zmiňuje a polemizuje, zda je to plus či minus. A z inscenace plyne i širší kontext, do něhož lze tento úkaz zasadit, realita českého hokeje představuje alternativní historii českého národa, k níž se v širším pohledu nejsme schopni ani přiblížit.

Vždyť si to vezměte, hokejový svaz jsme měli dříve než svůj stát, opakovaně jsme poráželi okupanty (ať už ze západu či z východu), byli jsme mistry Evropy (poprvé v době, kdy jsme ještě ani neměli stát) i světa (naposledy loni). V rámci hokeje jsme prostě velmoc se sebevědomým národem, s nímž je třeba počítat, jak bychom se k tomu mohli neupínat?

Jenže je tu pár problémů. Jednak je to právě v rámci hokeje, což je sport, který většinu světa nezajímá. A pak je tu ono problematické zájmeno "my" (případně "naši" (hokejisté), "náš" (hokej)), které i já od začátku používám a možná jste se nad tím ani nepozastavili, i když mně se při tom kroutí klávesnice. Protože v jakém smyslu jsou úspěchy českých hokejistů moje? Já osobně se s českým hokejem můžu ztotožnit právě jen skrze onu občasnou národní horečku, když se nám zrovna daří. A obecněji mám pochybnosti i o tom, zda skutečně většina národa podporuje český hokej aspoň tím, že pravidelně sleduje zápasy (ideálně na stadionech), a to průběžně, nejen když máme šanci na velké vítězství, a přispívá mu tak finančně.

Večeřa si na otázku smyslu oněch nahodilých vln pospolitosti odpovídá, že to vůbec není málo a je vděčný aspoň za to. Ve mně se to naopak cuká, tyto momenty vnímám především jako šidítko, útěk od reálného problému, otázky národní identity, která je čím dál palčivější (co máme společného kromě náhodou sdíleného jazyka a území, jak se většinově dohodnout prakticky na čemkoliv, aby země skutečně někam dlouhodobě směřovala a nehrozilo, že příští volby mohou změnit víceméně cokoliv?), přičemž říct si "tak máme aspoň ten hokej" nepovažuju za odpověď.

Ale to už se dostávám mimo hřiště, takže budiž závěr. Země mezi mantinely je inscenace, která o nás rozhodně něco vypovídá, je vtipná, (pro mě) poučná, osobitá, ale zároveň bych ji doporučil vlastně komukoliv, což je v kombinaci s oním výrazným rukopisem velmi nesamozřejmé. Takže bravo, sakra dobrá práce.