Blog redakce i-divadla

Babičky v nedbalkách
vydáno: 8.12.2018, Jiří Koula

Na úvod budiž pointa tohoto blogu, Babičky - nejnovější počin Divadla Cylindr - jsou podle mě inscenací pro druhé zhlédnutí, až se na ně vydám znova (a to se může snadno stát), tak už si je opravdu užiju. No a teď ta delší část, totiž proč k tomu nedošlo hned napoprvé. Asi by teď měl přijít disclaimer ve stylu Wikipedie: "Varování: Následující část článku vyzrazuje zápletku nebo rozuzlení díla.", nicméně vzhledem k výše uvedenému mi to vlastně nepřijde na škodu (a navíc budu trochu mlžit).

Začnu (přibližným, už nevím, jak přesně šly jednotlivé scény po sobě) záznamem svých myšlenkových pochodů během představení: "Tma. Pološero. Přichází Dumková a usedá ke kytaře, super, živý hudební podkres. Zajímavá hudba. Zajímavá hudba. Zajímavá, ale už trochu dlouhá hudba. Ha, přicházejí Kužílková s Novákovou, začne se něco dít. Sedají si, přetlačují se zády, tančí... Nééé, ono to je pohybové divadlo?! Z tohohle místa neuteču, vydrž, Prťka, vydrž. Uf, mluví. Jasně, odkaz k venkovské mytologii, dobré zarámování. Co? Teď spolu prostě klábosí, samy za sebe, divadlo už skončilo? A kde jsou babičky? No co, aspoň je to vtipné. Ha, tady jsou, jé, to je pěkný obraz. Aha, kontrast mezi Kužílkovou a Novákovou na dvou úrovních, dobré. A neutrální Dumková, nezúčastněná pohodářka... Teda, její kytara i zpěv mě fakt baví, potom si ji budu muset vygooglit. Vida, první babička, první skutečná činohra. A zase nedivadlo, kontinuita, duchovně pojatá genetika, mytologie, další babička... Hůůů, strašidelná Dumková. Kroje? Cože? Mytologie, nedivadlo, dědečci... Co? Babička, jejda, potí se mi oči, mytologie, pointa, jdeme do potlesku. Aha, tak ne, ještě další babička a hele, Nováková představující plot - neživý objekt, pěkný cylindrovský prvek, ale proč až nyní? Tak teď? Jo, teď už tleskáme."

Tak a nyní trochu učesaněji. Motto inscenace zní "Hra upletená ze vzpomínek jako cop.", což evokuje strukturu, jasný řád. Jenže to je přesně to, co této inscenaci chybí. Jde o kolektivní dílo Vladislavy Kužílkové, Niky Novákové a Zuzany Dumkové, Kužílková je zároveň spoluautorkou, účinkující i režisérkou, jediný vnější pohled představuje režijní supervize Ivety Duškové. A co dramaturgie? Je velmi znát, že tato pozice nebyla během práce na inscenaci obsazena, výsledkem není ani tak cop jako spíše drdol, z něhož nahodile vyčuhují a zase se v něm ztrácejí jednotlivé prameny vlasů.

A jaké prameny to jsou? Jednak ono dvojí zarámování, na světské rovině vzpomínání tvůrkyň na babičky během jedné noci uprostřed přírody, na ezoteričtější pak odkaz k lidovým tradicím personifikovaným ve slovanských bohyních, což koresponduje jednak s osou babičky - vnučky, jednak nás ukotvuje v době a místech, v nichž babičky vyrůstaly.

Dále pak vykreslení babiček samotných. Když jsem na Kampu přicházel, trochu jsem se bál idealizace ve stylu "Babička? To je staromódní zástěra, peřiny vonící levandulí a buchty na okně." Ó já malověrný! Tato linie je sice též přítomna, ovšem tvoří menšinu, většina vzpomínek se naopak točí kolem trojích obtíží - dob, v nich ((pra)pra)babičky žily, k údělu ženy v nich a posunuto směrem k dnešku pak k problémům stáří. Tím se inscenace stává nejen realistickou, ale navozuje též témata, jež na Kampu patří, navazuje na BlaŽenku, Na cestě, Vlny či Ty dvě, které obědvají, tedy k tvorbě Ivety Duškové a Nataši Burger.

Důležitý je též prvek kontinuity, lidé byli a budou, přicházejí a odcházejí, jedna generace střídá druhou a právě skrze vzpomínky na sdílenou minulost na sebe navazují.

A zmínit musím též muzikálnost Zuzany Dumkové, jež svým doprovodem vytváří atmosféru stejně dobře, jako v dřívějších inscenacích Andraž Polič, přičemž stejně jako on se i Dumková ve vhodnou chvíli zapojí do děje, její pobožná babička je nezapomenutelná.

No a pak jsou tu prameny, u nichž už to tak jasné není, to když autorky zabloudí ke vzpomínkám na své dětství jako takové, případně vzpomínají na (pra)dědečky. Jistě, oboje má s babičkami celkem zřejmou souvislost, ale ta je vyjevena až ex post, téma jasně dané názvem se tak ztrácí, aby se pak spěšně vracelo. A absence dramaturgie se občas projevuje i mlhavou pointou jednotlivých scén.

Tak, můžu přejít k v úvodu vyjevené pointě. Těkavost jednotlivých motivů a pro mě nepředvídatelný sled scén způsobily, že jsem napoprvé vnímal dění trhaně. Kdyby se materiálu, s nímž autorky přišly, chopil někdo nezaangažovaný a upletl z něj skutečně cop, mohl bych vývoj představení sledovat plynule a nechat se jím prostě unášet. Takto to budu mít až na druhý pokus, kdy už budu vědět, co mám očekávat, a představení budu moci sledovat scénu po scéně, ponořen v přítomném okamžiku, aniž by mé analytické já tiše úpělo.

Sečteno a podtrženo, Babičky podle mě trpí pokročilou formou nemoci bytostně autorských inscenací - absencí odstupu a z toho plynoucí vnitřní rozháraností. Na jedné straně jsou tak sice autentické, naproti tomu jsem ale měl problém je sledovat. Nicméně i tak to, co a jak říkají, stojí za návštěvu.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.