Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Hudba ticha jako zrcadlo vlastní zkušenosti
Jiří Koula, 20.5.2011
Pavel Širmer ve svém komentáři přesně vystihl, proč se na tuto "performanci v prostoru divadla" (to berte s rezervou, nejsem jen schopen nalézt lepší škatulku) prakticky nedá napsat recenze (a zde odkazované recenze toto tvrzení spíše dokazují, než vyvracejí), dát oné lehce prodloužené hodině smysl je totiž cvičení ponechané divákovi, vychází z jeho niterného a nepřenosného prožitku. Toto je ovšem blog, takže vlastně vůbec nevadí, že následující řádky vypoví možná více o mně než o představení samotném.

Proč performance? Prostě proto, že zde lze rozpoznat znaky tohoto žánru. Na jednu stranu je tu syntéza rozličných druhů výrazových prostředků, na stranu druhou se dění zhusta obrací k podstatě prostoru, v němž se vše odehrává, tedy divadlu, přesněji řečeno Pražskému komornímu divadlu na scéně Divadla Komedie.

Spílání publiku 2010 částečně (byť třeba méně, než by si mlsný divák představoval) narušilo konsenzus mezi tvůrci a diváky, Poslední chvíle lidstva jdou v třetí části v tomto ohledu o pár kroků dále. Miu-see@poetrymusical je pak završením této aktivity v letošní sezóně a do značné míry odměnou pravidelným návštěvníkům.

Nejen že se dočkáte boření hranic mezi tím, co je obvykle vidět a co zůstává skryto, stírání hranic mezi hercem a postavou či mezi jevištěm a hledištěm, dochází i k přesahu hry mimo jí vymezený časoprostor a změně týkající se rituálu vlastního právě této scéně.

Pokud však jde o prvek destrukce, nelze jej chápat jako násilný akt, představení jde vlastní nevyšlapanou cestou, veškerá tenze plyne ze střetu očekávání diváka s realitou jeviště, jako vše ostatní se odehrává zejména v jeho mysli.

Za Pražské komorní divadlo jsou zde Dana Poláková a Stanislav Majer, kteří jsou nejblíže naplnění pojmu herec, ovšem přestože jsou nejvýraznějším a hledišti nejbližším elementem, na úrovni prožitku stojí vlastně v pozadí.

Třetím domácím aktérem je Roman Zach, spoluautor a se svou kytarou jeden z interpretů hudební složky, jež slyšená je bytostnou podstatou a klíčem k viděnému. Dalšími jsou pak Jana Vébrová, jejíž akordeon a zpěv dodávají rozměr syrové muzikálnosti (a jejíž účast mě velmi potěšila), hostující Jan Matásek a Ivan Acher, který je obvykle v Komedii přítomen výhradně skrze své dílo. Použití moderní techniky umožnilo do značné míry u živého vystoupení oddělit hudebníky od hudby samotné, což je dovedeno k dokonalosti při "tanečním vystoupení" trojice zmíněných pánů.

O pohybovou složku se pak stará (kromě herců) tanečnice a choreografka Barbora Látalová, jež si do Komedie odskočila z Divadla Ponec, v němž je tanec přece jen více "doma".

Celek pak dotváří a v jistém smyslu mu dává obrysy živá projekce "pískového umění okamžiku" Anny-Marie Maxerové, je zastřešujícím motivem a útočištěm, do něhož je možno se uchýlit ve chvílích, kdy není jiných vodítek pro interpretaci momentální zkušenosti.

Tolik popis "objektivní reality", je čas se ponořit do hlubin subjektivního prožitku (s vědomím, že to, co následuje, není ničím než projekcí mého vědomí). Co jsem viděl? Pokud se oprostím od nabízející se mouserovské odpovědi "to, co jsem viděl", jde o změť jednotlivostí. Střípky útrpného milostného vztahu, touhu po blízkosti na pozadí propasti samoty, útržky všednosti kladené na plátno percepce vzápětí odnášené do hlubin zapomnění, aby uvolnily místo další "vrstvě", zpočátku nesouvisející motivy, jež přeskupovány jako sklíčka v kaleidoskopu opakovaně nabízely nové a nové souvislosti, aby ve výsledku poskytly představu vitráže, která musela být pro jejich prezentaci roztříštěna, zběsilý tanec života hledajícího vlastní opodstatnění.

Zbývá už jen zmínit výlučně osobní a ryze intimní zkušenost (a vlastně hlavní důvod, proč tento blog nemohl nebýt napsán, ač to, bráno čistě racionálně, je zcela iracionální). Po bizarním vystoupení Barbory Látalové coby barokní tanečnice z hrací skříňky s mrazivě přesnými hmyzoidními pohyby kudlanky nábožné nechvalně známé požíráním svých sexuálních partnerů ve mně následující chvíle vyvolaly (či "jen" akcentovaly?) pocit, že ženské plémě je nevyzpytatelné a nebezpečné, podobné ve smečkách lovícím lítým šelmám s neomylným instinktem zaměřit se na nejslabší kusy stáda... A že můra přitahována plamenem, jež si pyšně troufne přiblížit se příliš blízko, je předurčena k vzplanutí. Takže tímto děkuji Daně Polákové a Barboře Látalové za zhmotnění dvou z mých nočních můr (a abych byl spravedlivý, tak první jmenované i za splněný sen) věren heslu, že zkušenost/prožitek/zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní.

Sečteno a podtrženo, Miu-see@poetrymusical je projektem originálním, živým a živelným a těším se na shledanou při jeho červnové repríze (a pravděpodobně i v příští sezóně), množství podnětů útočících na divákovy smysly je důvodem, proč nestačí na toto představení jít pouze jednou, a zároveň zárukou, že se při opakovaném zhlédnutí rozhodně nebudu nudit.

Doplnění (18.6.2011): Po zhlédnutí dnešní reprízy mi nezbývá než potvrdit svůj závěr z minula, nejen že jsem se nenudil, naopak jsem nalezl další dimenzi, ocenit musím nově i práci s jazykem, některé metafory či spíše jejich řetězce tvořící ve výsledku skvostný náhrdelník mi vzaly dech.

Doplnění (16.10.2011): Po třetím zhlédnutí zvyšuji hodnocení na 90%, nemohu jinak.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.