Počet komentářů: 1
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Pupíček Brigitte
Jiří Koula, 16.2.2012
V divadle Palace jsou v současné době k vidění dvě komedie Marca Camolettiho, A do pyžam! a Miláček Anna. Po zhlédnutí obou mám dojem, že autor napsal první z nich a po čase mu bylo líto nevyužít nápady, jež se do textu nepodařilo dostat, tak sepsal hru druhou. Nelze totiž přehlédnout jisté společné rysy - manželský pár, postava služebné, v průběhu večera převlečení se všech postav do pyžam či oděvu obdobného charakteru a zápletka spočívající v dvojité nevěře, setkání všech zainteresovaných na jednom místě a snaze o ututlání všeho, co jen ututlat lze, k čemuž je využito spletité sítě lží a záměn.

No, pojmu spletitá síť by snad bylo možno použít v případě hry A do pyžam!, pokud jde o vnitřní strukturu, je Miláček Anna vlastně bezelstně jednoduchým kusem. O to jednodušším, že v jakési vizi genderové vyváženosti je nezřídka tatáž kamufláž používána "na obě strany", prakticky stejná situace je vyobrazena dvakrát s obměněnými aktéry (manžel místo manželky, milenka místo milence). Tato úspornost a recyklace se dále projevuje i v replikách či gestikulaci, měřeno mírou rozmanitostí jde vlastně o docela dietní duševní pokrm.

Čím je tedy tato inscenace výjimečná natolik, že jsem se rozhodl sepsat tento blog? A čím je natolik výjimečná, že jsem na ni šel již dvakrát a nemohu vyloučit, že ne naposled? Vždyť podobných komedií je v Praze k vidění spousta a tento žánr sám o sobě nepředstavuje zrovna vrchol divadelnictví.

Pokud si přečtete zdejší komentáře, jistě vás odpověď napadne - je to Brigitte Bugatti v podání Lindy Rybové. Dovolím si odcitovat dva zdejší komentáře:

Ahasver: Výstupy Lindy Rybové by měly vejít do dějin, do kapitoly ,,Největší jevištní hrůzy století, možná tisíciletí".

Maclen: Slibný začátek, ale jen do té doby, než se objevila Linda Rybová. Jasně nejslabší článek.

K tomu ještě dodám, že ve výroční anketě před dvěma lety obdržela Linda Rybová za tuto roli šest bodů v kategorii "Herecký hrůzovýkon roku".

Dovolte mi nyní, abych se k tomu, co mám na srdci, dostal oklikou. V Činoherním klubu je uváděna Tramvaj do stanice Touha s Lucií Žáčkovou v roli Blanche, za jejíž ztvárnění sklízí bouřlivé ovace, je nominována na Cenu Alfréda Radoka, na Cenu Thálie a bojovala o metu nejvyšší i v anketě tohoto portálu.

Když jsem po zhlédnutí oné inscenace odcházel z Činoherního klubu, měl jsem s výkonem Lucie Žáčkové docela velký problém. Tedy, myslel jsem si, že ho mám. Na vysvětlenou - vzhledem k tomu, že jsem byl do doby poměrně nedávné naprostým kulturním barbarem, byla tato inscenace mým prvním setkáním s textem Tennessee Williamse. Proto mi poměrně dlouho trvalo si srovnat v hlavě, že to, s čím mám vnitřní problém, není výkon Lucie Žáčkové, ale samotná postava Blanche DuBois. To, že jsem si svůj zápas s postavou promítl do její představitelky, je pak tím nejlepším důkazem skutečnosti, že všechny ty nominace jsou zcela zasloužené - Lucie Žáčková totiž Blanche nehraje, ona jí prostě je.

A jak to souvisí s tématem tohoto blogu? Klidně mě upalte, ale neodvolám, kdybych Miláčka Annu viděl před dvěma lety, byla by pro mě Linda Rybová zcela jasným kandidátem do zdejší ankety v kategorii "Nejlepší ženský herecký výkon roku" a při vší úctě k oběma dámám by pro mě hravě strčila do kapsy Kateřinu Burianovou i Helenu Dvořákovou. A navíc tvrdím, že argumenty podporujícími mé tvrzení jsou právě ony výše citované komentáře i ono umístění v té méně lichotivé části ankety.

Malá odbočka pro ty, kteří inscenaci dosud neviděli, pokusím se přiblížit postavu Brigitte Bugatti. Iva Pazderková v cyklu Na stojáka vytvořila postavu Blondýny. Mám ji rád, jde o vtipné zhmotnění snad všech obvyklých stereotypů týkajících se daného tématu, přesto však tato postava zůstává lidskou.

Nyní si ale představte oživlou panenku Barbie - na povrchu v slušivých šatičkách oděný lesklý plast, uvnitř duto a prázdno, blonďaté dutoprázdno. Je to Barbie, panenka na hraní, čemuž odpovídá její mentální kapacita, mimika, gestikulace, vyjadřování a vůbec celá interakce s okolním světem. Představte si postavu tak hloupoučkou a naivní, že je schopna uvěřit čemukoliv vnitřně konzistentnímu bez ohledu na realitu, postavu, při jejímž spatření má člověk hrdý na své náležení k homo sapiens nutkání ji okamžitě usmrtit, aby se nemusel stydět, že patří formálně ke stejnému živočišnému druhu, postavu tak iritující, že snadno zatoužíte se vrátit do dětství a ve vaně se zadávit gumovou kachničkou, abyste nikdy nemuseli dospět a absolvovat setkání s ní.

A nyní si představte tuto postavu do posledního detailu precizně zhmotněnou na divadelních prknech. No, to už si představovat nemusíte, stačí zajít na Miláčka Annu, Linda Rybová tuto postavu totiž ztvárňuje s dechberoucí jistotou a přesností. Ano, doslova dechberoucí, jako divák budete v prvních momentech lapat po dechu neschopni to, co uvidíte, vydýchat. Přiznávám, že během své první návštěvy této inscenace jsem po jejím zjevení se na jevišti několik minut litoval, že nejsem jednonohý pirát, protože bych v tom případě měl možnost doskákat na jeviště a Lindu Rybovou umlátit dřevěnou protézou.

Potom se ve mně ale cosi změnilo, vzhledem k rozpolcenosti názorů na tuto postavu budu troufalý a použiju srovnání s výpovědí křesťanů, kteří uvěřili v dospělosti. Ne, do mého srdce nevstoupil Ježíš a nezalilo mě hřejivé teplo boží přítomnosti, nicméně má rozbouřená mysl se zklidnila poznáním, že vidím něco naprosto unikátního, přestal jsem se rozčilovat nad obsahem a plně jsem se ponořil do užívání si formy.

Abych tyto řádky ukončil dříve, než z nich můj nekritický obdiv k Lindě Rybové coby Brigitte Bugatti začne slizce kapat, dovolte mi jednu pro mnohé jistě nestravitelnou tezi. Bez ohledu na kvalitu výkonu lze říci, že naprostá většina ztělesněných postav spadá do nějaké škatulky, v rámci níž jsou víceméně zaměnitelné. Brigitte Bugatti v podání Lindy Rybové se však natolik vymyká běžným měřítkům, že tvoří samostatnou kategorii a zaslouží si podle mě zařadit do zlatého fondu českého divadelnictví. Jinými slovy, zcela souhlasím s Ahasverem, že by "výstupy Lindy Rybové měly vejít do dějin", jen se neshodneme na vhodné kapitole.

Zbývá poslední úkol, rozhodnout se pro procentuální ohodnocení inscenace. Po jejím prvním zhlédnutí jsem si zapsal předběžných 55%. Totiž, výkon Lindy Rybové jsem již rozebral, skvělé jsou též Vanda Hybnerová a Martina Hudečková, ani pánové Prachař a Rašilov nezklamou, jen nejsou tolik výrazní. Na druhou stranu, jak už jsem napsal, text samotný je velmi nezáludný a vykrádá sám sebe. Přesto po druhé návštěvě zvyšuji o deset procent a zaokrouhlím nahoru.

Sečteno a podtrženo, dle mého názoru se na Miláčka Annu bez váhání vyplatí zajít, přiznávám ale, že prakticky jen kvůli Brigitte Bugatti Lindy Rybové, zbylé faktory nevybočují z průměru.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Petr Havránek (14.3.2015, 20:44:01)  reagovat
Linda je jen jedna :)
Možná to nikdo číst nebude, blog na který reaguji je letitý, ale nedá mi to. Pane Koulo, uhodil jste hřebíček na hlavičku. Kritikům LR jakoby nedocházelo, že Brigitte je perfektně zahraná blbka. To ztotožnění s postavou považuju za výborné, neli geniální. Hra samotná mi přišla moc přehrávaná - i na divadelní scénu, kde se to kolikrát snese. Bylo vidět, že teď po letech (12.3.2015) už to všichni hrají s rutinou a snaží se sami pro sebe občas něco zaimprovizovat a odbourávat se. Někoho to v divadle baví, mě moc ne. Možná to bylo tím, že jsem byl unavený a naladěný na jinou vlnu. Daleko líp bych "taškařici" hodnotil, kdyby Prachař mluvil normálním hlasem a neparodoval svou postavu a kdyby se Hudečková po každé své replice sama sobě nesmála. Špalková s Rašilovem byli lepší, ale Linda! Ta karikatura UBB jí prostě vyšla a z celé party byla nej!