Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Sám?
Jiří Koula, 8.5.2012
Ve svém blogu k inscenaci Wanted Welzl jsem se zabýval mnohostí podnětů okolního světa, tento budiž jeho volným pokračováním, neboť Sam se vyjadřuje (mimo jiné) k témuž tématu.

Jak už jsem psal, kdybyste byli Eskymáky na Aljašce počátku dvacátého století, váš svět by byl poměrně prostý, vypořádat se s důsledky základního životního principu "pozřít a nebýt pozřen" by vás vytěžovalo natolik, že času, jejž by bylo možno využít k čemukoliv jinému, by se dostávalo velmi málo. Jak je tomu ale "tady a teď"?

Nemá asi příliš smysl rozepisovat východisko inscenace Sam - je jím skutečná peformance umělce, jenž se nechal na rok zavřít do klece s pár desítkami předmětů denní potřeby, přičemž interakci s vnějším světem "osekal na kost". Jaký měl tento čin smysl? Na to si každý musí odpovědět sám, je umění, jež nastavuje zrcadlo realitě, a to, které ji tvoří, akt dlouhodobého dobrovolného poustevničení uprostřed města je sebeobsažný.

Dovolte mi se opřít o dva výroky, jež si na první pohled možná protiřečí. První je připisován Konfuciovi: "Mudrc hledá všechno v sobě, nerozumný člověk všechno v druhém." Autorem druhého je Juan Ramón Jiménez a zní: "V samotě se nenajde víc, než kolik se do ní vneslo."

Jak to tedy je? Jak soudit platnost těchto tvrzení optikou člověka trávící měsíce sám se sebou? Katharina Schmitt ústy Sama říká: "Jděte pryč, nemám vám co říct. I kdybyste přišli blíž, stejně bych vám neměl co říct. Jděte pryč." Je to odpověď? Snad, záleží na interpretaci. Sam není mudrc, mesiáš, nemá odpověď na nářky světa jen proto, že se od něj izoloval, jeho čin není cestou za poznáním, sám o sobě je cílem. Je výjimečný, protože se rozhodl a učinil něco výjimečného, ovšem to je počátek i konec. Dochází tak na Jimenézova slova, skrze svoji samotu nedospěje Sam k ničemu navíc, s čím do klece přišel, s tím též odejde. I když, ne tak docela.

Rozhodnutí na samé minimum snížit vlastní interakci s okolím dovoluje Samovi opravdu důkladně studovat ta pojítka s vnější realitou, jež mu zbývají. V tomto kontextu vnímám celou inscenaci a kloním se k interpretaci, že i události, jež se zdají zahrnovat více než Samovo já, jsou součástí jeho přemítání. Diváci přicházející se podívat na jeho klec sice mohou být skuteční, může jít ale též o projekci ústředního hrdiny.

Tomu by napovídala scéna, v níž Sam zavřený ve své kleci živě líčí jednoho z přicházejících "čumilů", který usedá na chodník zmožen tíhou hlučného světa. Podle mě v tu chvíli Sam přichází sám k sobě, leč nemůže uspět, neboť "tam venku" je příliš mnoho jednotlivostí a on, který strávil tolik času bez nutnosti se s nimi vypořádávat, ztratil přirozené "filtry" umožňující každému z nás ignorovat vše, co pro nás není v danou chvíli důležité.

Z podobného soudku je pak Samovo extatické ponoření se do vážné hudby, jehož délka může být pro diváky na hranici únosnosti, leč Sam se nachází na "jiné úrovni vnímání", hudba pro něj představuje celý nový vesmír a každý motiv složitý vztah, jejž je možno dlouze studovat (či se mu plně odevzdat).

Celkově bych tak tuto sekci uzavřel smířením Konfucia s Jimenézem - cesta k moudrosti vede skrze rozjímání o vlastních reflexích okolního světa, ovšem čím je tento bohatší, tím komplexnější bude nabytá moudrost. Uvědomuju si, že je to závěr poplatný světu, v němž žiju, mohl bych však dojít k něčemu jinému?

Druhé téma (ač související s předchozím), k němuž se Katharina Schmitt vyjadřuje, je funkce umění v dnešní společnosti a mechanismy jeho vzniku. Domnívám se, že mnohost všeho se projevuje ve ztrátě vlastního pocitu individuality, ve ztrátě sebe-vědomí. Toužíme po výjimečnosti, po silných příbězích, které ale ve všednosti nenalézáme. Naše životy jsou obyčejné, naše záliby jsou obyčejné a možní hrdinové všedního dne jsou též obyčejní. Technologický pokrok nás uvrhnul do informačního věku vyznačujícího se tím, že "známe" příliš mnoho osudů, co by nám před sto lety přišlo unikátní, neboť bychom neměli širší srovnání, vnímáme dnes jako banalitu. Jak z toho ven?

Prahneme po globální výjimečnosti a tu též dostáváme, jsme "krmeni" historkami z celého světa, jež jsou v rámci něj neobvyklé. Globální hrdinové však už nejsou lidé, musejí stát stranou lidstva jako celku, jejich osudy musejí vzbuzovat silné emoce, pokud možno silnější než cokoliv, co jsme schopni sami prožít v interakci se svým okolím. A kde brát takové velikány? Když je nemůžeme najít, musíme si je vymyslet, muž dobrovolně zavřený rok v kleci je sice na první pohled "něco nového", jenže je-li se svým stavem spokojený, vlastně se nijak zvlášť neliší od nás "malých lidí", každý z nás si staví mříže, redukuje děsivý prales světa na bezpečnou mýtinu, Sam tento přirozený proces "jen" vizualizuje.

A tak na scénu přichází zástupce médií, "stvořitel reality" a Sama patřičně aranžuje, vytváří obraz trpícího raněného zvířete, obraz útočící na základní lidské pudy. Že je to nepatřičné? Jistě, když celý proces vidíte na vlastní oči, může se to tak jevit. Jenže co jiného dělají média? Co jiného je dnešní "zpravodajství" než předkládání působivých obrazů přibarvené reality? Je-li alfou a omegou publicistiky sledovanost, kde je místo pro pravdu, není-li dostatečně poutavá?

Sečteno a podtrženo, Sam je zajímavou koláží vycházející z myšlenek, jež si sami obvykle neklademe, odpovědi na ně by totiž nemusely být vůbec příjemné.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.