Blog redakce i-divadla

Scénické čtení versus aquot;scénické čteníaquot;
vydáno: 16.8.2017, Jiří Koula

Na podzim proběhl ve Strašnickém divadle Festival maďarského divadla Naostro!, jehož součástí byl i večer dvou scénických čtení představujících soudobou maďarskou dramatiku. Tedy aspoň takový byl záměr, který se povedl tak napůl.

Bez otce

Jako první byla uvedena hra Bez otce, za niž její autor Csaba Mikó před čtyřmi lety získal cenu kritiků za nejlepší maďarské drama. Místní herci pod vedením Ewy Zembok předvedli to, co bychom od scénického čtení čekali, bylo to čtení, bylo to lehce inscenované, prim hrál text, byť pro účely večera zkrácený.

Ač jsem poté pokuřuje venku zaslechl z vedle postávajícího hloučku vyjádření překladatele Jiřího Zemana v tom smyslu, že škrty ubraly na síle literární složce (sloh jednotlivých postav je sám o sobě nositelem významů), přesto ono čtení splnilo svůj účel, představilo hru, jež na příběhu jedné rodiny sestávající z matky a pěti dětí ilustruje vývoj postkomunistického Maďarska (přičemž tento je vcelku přenositelný i na naši zemi), postavy fungují zároveň jako konkrétní osoby i zástupci sociologických skupin či pohledů na okolní realitu.

Připomnělo mi to hru Ondřeje Novotného Roky 90: Láska, pank a Nesmírnost, jež vznikla přibližně ve stejné době a inscenovalo ji HaDivadlo v koprodukci s Divadlem Letí, akorát mi přijde, že Bez otce má širší záběr a tím i větší přesahový potenciál. Zemanova poznámka tak jen utvrdila můj pocit, že bych tento text rád někdy zhlédl jako plnohodnotnou inscenaci, co víc si od scénického čtení přát, záměr byl jasný a minimálně v mém případě se ho povedlo naplnit, bravo.

Projekt Frankenstein

Po přestávce měl přijít na řadu Projekt Frankenstein (autor Kornél Mundruczó, překlad Gertrud Mária Korpič). Místo toho přišel Jan Kačena. Nejdříve si utahoval z nepřítomné překladatelky, pak odcitoval slovníkovou definici hyperrealismu, kterýžto pojem objevil ve festivalovém programu, načež vzal do ruky text a jal se dirigovat partičku hostujících herců. Některé scény je nechal přehrát s větším či menším množstvím připomínek, do konce či částečně, opakovaně, pokud nebyl spokojen, jiné scény přeskakoval, co už nebylo třeba, letělo na zem.

Když se po nějaké době obrátil k publiku s otázkou, zda se najde někdo, kdo se ještě chytá, mlčel jsem, ač jsem v tu chvíli ještě měl jakousi vnitřní představu toho, o čem se hraje (přičemž netvrdím, že nutně korespondovala s textem). Ovšem ta mi příliš dlouho nevydržela, záhy se proměnila ve sled náhodných výjevů, změť útržků textu a způsobu jeho prezentace.

Co si z toho odnést? Bylo by snadné to uzavřít konstatováním, že si Kačena ten večer upevňoval svoji (na svých i cizích jevištích či mimo ně poctivě budovanou) pozici vrchního kokota českého divadla (pojem enfant terrible mi v tomto případě zní zbytečně vznešeně). Bylo by to ale zároveň nepoctivé, hrubě zjednodušující. Tato performance mi totiž umožnila sledovat metadivadlo v sobě i kolem sebe. Přiznejme si, že to, co se dělo na jevišti, byla nuda. Jenže to nebyla jen tak nějaká nuda, byla to hyperrealistická nuda a Kačena v ní divákům vášnivě máchal čumáky.

Jak se s tím vyrovnávali? Onoho večera se zúčastnil i hlouček kritiků (není třeba je jmenovat). Přítomná dáma to celkem brzy vzdala se slovy "Na tohle nemám." a zamířila domů. Pánové zůstali, aby si o něco později odešli zapálit, sympatické mi pak je, že se vrátili a protrpěli to do konce. Někteří diváci se přesunuli na bar (hrálo se v kavárně, takže mohli dění nadále sledovat), přičemž když už se začali mezi sebou bavit příliš nahlas s tím, ať si to teda Kačena nějak doklepe, tento je okřikl, že se tu hraje divadlo. Poslechli ho, respekt.

A já? Když jsem odhadl, že už se nejspíš nedozvím nic nového, vzal jsem mobil, přečetl maily, načež jsem si řekl, že bych mohl vytáhnout netbook a naťukat pár řádek některého z rozepsaných blogů. A v tom přišel moment osvícení.

Stane se, že sleduji inscenaci a neosloví mě, ještě nedospěje do poloviny a je mi jasné, že vyrazit na ni bylo špatné rozhodnutí, že jsem mohl onen čas využít zajímavěji. Jenže zůstanu, částečně proto, že mám sklony dokončovat věci a nedokoukaná inscenace by mi stejně vrtala hlavou, částečně z úcty k úsilí herců a zbytku tvůrčího týmu, sice to pro mě osobně může být marné, ale vidím, že se x lidí snažilo a teď prezentují výsledek.

Nuda Kačenova "scénického čtení" však byla od tohoto osvobozená, nebylo co dokončovat, neboť text jako jediný kontinuální aspekt jím byl roztrhán a upozaděn, v tom, co se přede mnou odehrávalo, jsem neviděl ani ono soustředěné úsilí. Mohl jsem si ten netbook vytáhnout, mohl jsem se přesunout na bar, mohl jsem si jít zapálit a vrátit se či zamířit domů... A nikoho by to netrápilo, neměl jsem pocit, že by si někdo řekl "My se snažíme a on to takhle zazdí."

A právě proto jsem zůstal, seděl jsem tam, sledoval čím dál chaotičtější dění a užíval si ten absurdní pocit, kdy skupina lidí tady a teď něco vytváří, já se na to dívám a nikoho to vlastně nezajímá, nikomu o nic nejde. A věřím, že mi to ve výsledku i něco dalo, zde ten pocit byl oboustranný a bylo to proto čisté, upřímné. Když však vyrazím na pro mě špatné divadlo, já budu mentálně zase sedět s Kačenou ve strašnické kavárně, zatímco protistrana si bude myslet, že mi předvádí něco hodnotného. Myslím, že tato zkušenost pro mě byla transformativní v tom smyslu, že od té doby výrazně méně chodím na pro mě špatné divadlo (byť třeba sbírá ceny od kritiků i řadových diváků).

Závěr

Sečteno a podtrženo, musím přiznat, že ve výsledku to byl pro mě dvojnásob užitečný večer, děkuji proto Ewě Zembok a místním hercům, děkuji i Janu Kačenovi a jeho hostům, byť každému za něco zcela jiného.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.