Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Slabosti divadla
Jiří Koula, 24.4.2012
Divadlo Na zábradlí nedávno uvedlo předposlední letošní premiéru z cyklu Čí je to město?, nazvanou poněkud podivně Denně (Poníci slabosti). V kontextu aktuálního dění podle mě minimálně stojí za zvážení se na ni zajít podívat - to je ale asi tak veškerá motivace, kterou vám mohou nabídnout (druhou by potom mohlo být, že jste skalním fanouškem někoho z účinkujících, případně kompletujete inscenace Jana Nebeského).

Než se ovšem pustím do hodnocení inscenace jako takové, dovolte mi shrnout onen kontext. Magistrát pokračuje ve své "koncepci" zcela chaotické a veskrze náhodné reorganizace pražských divadel. Dvanáctého dubna se zde objevila zpráva, že zastupitelé doporučili radnímu pro kulturu odvolat ředitele Divadla Na zábradlí a Studia Ypsilon, Doubravku Svobodovou a Jana Schmida. O osm dní později pak bylo zveřejněno vyjádření uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí Davida Czesanyho k oné situaci, ke stažení zde a doplňující informace zde.

Je to opravdu skvělé čtení, vše vlastně shrnuje úvod: "Určitý úbytek diváků v roce 2011 v Divadle Na zábradlí lze mj. spojovat s příchodem nového uměleckého vedení začátkem roku 2010 (David Czesany – um. šéf a režisér, Lucie Ferenzová – dramaturgyně + stávající šéfdramaturgyně Ivana Slámová), a to uvedením do chodu koncepce tematických sezón, které měly navazovat na působení Jana Grossmana a Václava Havla v DNz v šedesátých letech, kteří divadlo formulovali jako apelativně politické. Nové umělecké vedení se rozhodlo pro náročnou cestu reflexe současných problémů společnosti přes uvádění téměř výhradně čerstvě vytvořených textů přímo pro DNz, což pochopitelně přináší rizikový faktor nerezonance se širokou diváckou obcí rozhodlo pro náročnou cestu reflexe současných problémů společnosti přes uvádění téměř výhradně čerstvě vytvořených textů přímo pro DNz, což pochopitelně přináší rizikový faktor nerezonance se širokou diváckou obcí."

Následuje upřesnění loňského a letošního tématu, vyjmenování inscenací spadajících do oněch cyklů a zdůraznění, že divadlo pracuje s přesahem, kromě samotných inscenací pořádá besedy a vernisáže fotografií zabývajících se aktuální otázkou "Čí je to město?". Vskutku chvályhodný záměr, že? Přiznávám, že bych sám byl v první řadě těch, kteří by vestoje tleskali takovému úsilí, neboť jde o přesně ten druh činnosti, který má podle mě v kontextu divadla smysl. Tleskal bych, kdybych nebyl opakovaně zklamán realizací dílčí "kroků".

Což mě přivádí k inscenaci Denně (Poníci slabosti). Ta je přesně taková, jak by znalý člověk očekával při pohledu na tvůrčí tým - autor Egon Tobiáš, režisér Jan Nebeský. Já se bohužel "znalým" stal až po jejím zhlédnutí, s autorovým jménem a hlavně prací jsem do té doby obeznámen nebyl, za své rozpaky z toho, co jsem viděl, si tak do značné míry můžu sám. V jednom medailonku věnovaném tomuto autorovi se lze dočíst: "Logika a kauzalita ustupují asociacím, několikasměrnému toku slov. Z tradičního hlediska se Tobiášovy texty mohou zdát nesmyslné, chaotické, pomatené, ve skutečnosti však nesnadně zaznamenávají osobité vidění mnohotvárného světa."

To je velice trefné, i nejnovější Tobiášův počin opravdu nelze z "tradičního hlediska" hodnotit, ba vlastně ani uchopit. Příběh, dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit, je prakticky neviditelnou nití ztrácející se ve změti podnětů, výsledek se v čemsi podobá Schmidovým scénickým kolážím - podstatě ypsilonkovské poetiky, jde však v absurdnosti a roztříštěnosti (už si ale nejsem jist, zda i v komplexnosti) o pár kroků dál, na čemž mé jistě značný podíl zásluh i režisér Jan Nebeský, jemuž je tento způsob vyjadřování blízký.

Je tedy marné, abyste se jako diváci snažili najít pevný bod, strukturu, systém, záměrem tvůrců je zbavit vás všech těchto opor, nezbývá než pokorně přijímat jednotlivé střípky a doufat, že si z nich cestou domů utvoříte názor, vizi celku. Přiznávám, že s tímto přístupem mám osobně problém a vlastně zde mohu zopakovat to, co jsem napsal u Krále Leara, totiž že u výsledku takového tvůrčího postupu je značně obtížné rozlišit hodnotu od blábolu, dílo umělce snažícího se vyjádřit od patlanice "namalované" opicí ponechanou bez dozoru s bílým plátnem a otevřenými plechovkami barev.

Co tedy říci o inscenaci jako takové? Viděl jsem (přehnaně) absurdní detektivku kombinovanou s kabaretem, jež na startu nasadila sprinterské tempo, aby jí v závěru maratonu došel dech. Pokud bych měl něco "objektivně" vyčíst, pak je to právě nezvládnutá dynamika inscenace, ale třeba i to byl záměr, těžko soudit bez diskuse s tvůrci - nejen že se všechny "vychytávky" objevily už v prvních několika minutách dění, ale i jejich kadence se s časem snižovala. Na druhou stranu musím uznat, že každá postava byla jedinečná, měla svůj styl a ten si bezchybně držela.

Hlavním důvodem tohoto blogu však není inscenace samotná, ale spíše zamyšlení se nad tím, jak zapadá do celkové koncepce Divadla Na zábradlí. Je součástí cyklu Čí je to město? a je součástí autorské tvorby vytvořené na objednávku. Jak tedy tento text "reflektuje současné problémy života v Praze"? Tak to je velice dobrá otázka a opravdu by mě zajímala odpověď. Totiž, policejní stanice sídlí na Anenském náměstí, "zločin" se (možná) stal na Betlémském náměstí a v telefonu se v jednu chvíli ozve otázka "Čí je to město?"... A to je tak vše. Přijde mi to jako čirý alibismus, žádný z těchto detailů nepovažuji za významný, kterýkoliv by se dal změnit či vynechat a na výsledku by to podle mě vůbec nic nezměnilo.

Ani inspiraci nesmyslností nadpisů novinových článků nepovažuji za dostatečnou obhajobu, jednak nejde o lokální úkaz, jednak soudit média jen na základě titulků je takové zvláštní, asi jako hodnotit knihu na základě názvů kapitol, případně divadlo podle jmen inscenací na repertoáru - vychází výsledná absurdita opravdu z předmětu zkoumání či spíše ze zvoleného postupu?

S povděkem jsem proto kvitoval, že zrovna po mém představení se měla odehrát "diskuse s herci a tvůrci", jaká příležitost probrat tuto inscenaci i onen širší kontext, říkal jsem si. Po skončení představení jsem tak zůstal v prostoru před sálem a čekání si krátil četbou článků na stěnách, jež doporučuji každému návštěvníkovi, protože tyto mají mnoho co říci k tématu, čí Praha vlastně je a jak s ní nakládají ti, kteří mají tu moc.

Na tomto místě poněkud odbočím, nevím, jakou máte zkušenost s diskusemi týkajících se inscenací. Já jen skromnou, vybavuji si besedy o Posledních chvílích lidstva v Komedii a Enronu ve Stavovském divadle. V prvním případě byl pozván vojenský kaplan se zkušeností ze zahraničních misí, v druhém pak bylo přítomno asi pět osobností, jež měly k tématu co říci. Diskuse probíhaly tak, že se nejdříve bavili zasvěcení, uvedli problematiku do širšího rámce, načež se přidali diváci, přičemž ta o Enronu byla ukončena proto, že personál Stavovského divadla měl slíbeno jít domů, jinak bychom tam seděli opravdu dlouho, debata skončila ve chvíli, kdy začala "nabírat slušné otáčky".

A co se dělo v Divadle Na zábradlí? Po dvaceti minutách dorazili herci, Petr Čtvrtníček vtrhl do místnosti se slovy "Kdo si tu objednal tu slivovici?", kterýžto nápoj dal prvnímu divákovi, jenž projevil zájem. Poté nám bylo vysvětleno, že režisér Jan Nebeský se nezúčastní, protože zrovna hrají Krále Leara (což byla pravda, pokud je mi ale známo, tak diskuse o této inscenaci ten den na programu nebyla, tak mi není úplně jasné, proč tam musel být), jako autor Egon Tobiáš byl představen Pavel Liška (proboha proč?)... A diskuse "začala" výzvou k divákům "Tak se ptejte."

Musím říct, že jsem byl opravdu v šoku. Tvůrce nebyl přítomen žádný, páně Čtvrníčkovým výstupem a mystifikací Liška = Tobiáš byla nastolena rádoby vtipná atmosféra a zodpovědnost za další průběh byla ponechána na divácích. Tak jsme na sebe trapně zírali, sem tam padla otázka jako "Jak se vám učil text?", "Vypadá to, že jste si to užívali, je to pravda, nebo jste tak dobří herci?" či "Kdy bude další díl Gynekologie?", odpovídal prakticky výhradně Petr Čtvrtníček svým třeskutě humorným způsobem a to i na otázku určenou jmenovitě Magdaléně Sidonové (která se tedy poté nesměle ozvala, že když to byla otázka pro ni, tak by si dovolila též odpovědět). A když se někdo zeptal "O čem to vlastně bylo?" (což si dovolím odhadovat, že zajímalo většinu přítomných), byl odpálkován odpovědí "To nám povězte vy.", jež sice má své opodstatnění, přesto by nebylo od věci je uvést a případně rozvést.

Přiznávám, že jsem se chtěl zeptat na to, proč jsem začal psát tento blog, totiž na kontext inscenace v rámci snah nového uměleckého vedení, a též, že jsem se nezeptal. Proč? Jednak nebyl přítomen nikdo, kdo by mohl podat relevantní odpověď, jednak herci nastolená atmosféra takovouto rovinu diskuse zcela vylučovala. Takže jsem byl nesmírně rád, když asi po čtvrt hodině Igor Chmela ony trapné chvilky ukončil a já mohl odejít.

Ve světle této "diskuse" a při srovnání se skutečnými diskusemi, jimž jsem byl přítomen jinde, se mi tak nabízí nepříjemný závěr. Je možné, že se v Divadle Na zábradlí opravdu o cosi snaží, je možné, že ono vyjádření Davida Czesanyho je upřímné. Je nepopiratelné, že magistrát jako celek si v otázce pražských divadel počíná neobratně až destruktivně... Přes to všechno se ale nemůžu zbavit dojmu, že "někdy dobrá vůle zkrátka nestačí" a prostory Divadla Na zábradlí by měly být nabídnuty někomu, kdo se bude třeba snažit o totéž, ale o něco profesionálněji.

Sečteno a podtrženo, Denně (Poníci slabosti) jsou možná "sukces měsíce" Divadelních novin a třeba tato inscenace má svoji uměleckou hodnotu, kterou prostě nejsem s to docenit. Ovšem vzhledem k aktuální situaci Divadla Na zábradlí tento kus i dění kolem něj u mě vzbuzuje dosti nepříjemné otázky.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.