Pokud (jako já) máte rádi divadlo otevřené novým možnostem a novým prostorám, doporučuju se vydat po trase Moskva - Petušky.

Tohle představení si vychutnáte.

Doslova.

Bůh ožralů nade mnou zřejmě držel ochrannou ruku, protože se mi podařilo sehnat vstupenky na tohle představení, obvykle beznadějně vyprodané. Jde o divadelní hru pojednávající o alkoholu, decentně řečeno. Řečeno otevřeně, chlastá se tam od začátku do konce, nehorázně, bezuzdně, cokoliv. A když říkám cokoliv, myslím tím cokoliv.

Nejprve musíte trefit do Divadelního klubu NDM (proč se všem divadelnickým hospodám říká kluby?). Nebojte se, není to zas tak složité, já podnikla cestu přes vrátnici, kde mě její dobrý duch neomylně nasměroval. Směrem vzhůru, musíte totiž došplhat až do podkroví, kde na vás čeká výše zmíněný prostor zaslíbený.

Skoro celá hra se odehrává v železničním vagóně, takže prostory klubu se hodí hned dvakrát - jednak je krásně podlouhlý a tedy navozuje atmosferu vagónu už tvarem, a jednak - kde jinde by se mělo hrát představení o ruských alkoholicích než v hospodě? Pardon, v klubu.

Účinkující přicházejí, jsou to přední představitelé ostravské činoherní scény, ovšem v podobách, že neznat je, garantuju vám, že byste si od nich v čekárně odsedli. Celý příběh vypráví Venečka, existence v Rusku tradičně zkrachovalá na alkoholu. Den začíná - a hned ránem, fuj. Kocovina je svině, obzvlášť kocovina na neznámé chodbě neznámého domu. Je pátek, den, kdy Venečka jezdívá ke své milé do Petušek. Je tedy třeba přečkat dobu do odjezdu, nastoupit do vlaku a dojet. Až nechutně mnoho úkolů na jednoho hned poránu. Čas odkapává pomalu, měřený na mililitry přesně.

Venečka před nás předkládá svůj příběh, někdy zachycený docela reálně (dokonce v grafech), jindy rozmazaně a neostře, podle počtu promile v krvi. A protože alkoholikům promile pouze kolísají, ale nikdy nemizí, celé představení má nádech snovosti, ať už ze snů růžových o lásce a touze, anebo z černých můr deliria tremens. A jestli si myslíte, že vás se alkohol netýká, budete vyvedeni z omylu přesně podle sloganu střízlivý nás nedostanou nikoliv pohými slovy, ale rovnou skutky.

Opilství ve všech možných podobách - rozverně veselé přípravy koktejlů (na Manhattan zapomeňte, tady se mixuje Duch Ženevy z ingrediencí, vedle kterých Okena vypadá jak kašička pro kojence), přes láskyplně ožralá objetí Venečkovy milé, uslzené vzpomínky na zašlé lásky, filozofické traktáty nebo svébytné výklady historie. Postavy splývají čím dál víc, ale jejich rozpoznávání není důležité. Vlastně vůbec nic není důležité kromě jediného. Jakkoli závažná událost, jakákoli tragédie - ztráta zaměstnání, umírající dítě, vygumované vzpomínky na vlastní matku - vybledá vedle hlavní náplně životů všech zúčastněných: alkoholu. Všechno se kolem něj točí - knihy, šachy, řeči, ženy (opilé a přesto vzrušující nebo vzrušující, protože tak krásně opilé?), celý svět. Všichni jsou si tady rovni, zedník nebo filozof, pod obrazem nakonec skončí všichni stejně.

Zbývá tedy poslední otázka - dojede Venečka? Ano, dojede. Dojede na svůj chlast.