Blog uživatelů i-divadla

Amerika – jako ponurá freska deziluze i naděje
vydáno: 28.10.2018, Kateřina Šebelová

Amerika – jako ponurá freska deziluze i naděje


Kateřina Šebelová | 28. 10. 2018

Autor: Franz Kafka
Překlad: Josef Čermák
Režie: Michal Dočekal
Dramatizace: Milan Dočekal a Iva Klestilová
Scéna: Dragan Stojčevski
Hudba: Ivan Acher
Kostýmy: Sylva Zimula Hanáková
Hrají: Martin Donutil, Jan Kolařík, Simona Zmrzlá,Vladimír Hauser, Ivana Hloužková, Dominik Teleky, Adam Mašura, Tomáš Milostný, Milan Holenda, Dalibor Buš, Ondřej Kokorský a další.

Slavný román světového autora Franze Kafky Amerika (Nezvěstný) se stal inspirací pro tvůrčí tým brněnského Divadla Husa na provázku, který jej převedl do divadelní podoby a v české premiéře uvedl v pátek 21. září 2018 jako svoji první inscenaci sezóny.

Kafkovo hledání dokonalosti

Franz Kafka, který proslul svými nedokončenými romány, si vždy zakládal na tom, aby jeho díla byla dokonalá. Většinu své tvorby kvůli pocitu nedokonalosti neustále předělával, opravoval a někdy i ničil. Paradoxem zůstává, že právě nedokončená Kafkova díla se stala jeho nejslavnějšími. A právě román Amerika potvrzuje toto pravidlo plnou měrou.

 

Román Amerika, který je posledním Kafkovým románem, nesl zřejmě původně název Nezvěstný. Kafka jej za svého života (stejně jako mnohá další díla) nedokončil a svému příteli Maxi Brodovi nařídil, aby neúplný rukopis po jeho smrti spálil. Brod to však neudělal, a tak se kniha zachovala ve své původní podobě a byla vydána až po Kafkově smrti. Dílo neslo název Amerika, protože Brod s Kafkou o knize mluvili jako o „americkém" románu.

Naivní mladík jde do Ameriky...

Příběh mladičkého šestnáctiletého chlapce Karla Rossmana, kterého rodiče posílají za trest na zkušenou z domovské Prahy do Ameriky, je plný očekávání, zklamání, deziluze, vykořeněnosti a rozčarování, které mladík na své cestě životem zažívá. Důvěřivý a naivní hoch, neznalý úskalí života, se na svojí cestě střetává s drsnou realitou. Nejprve jej vyžene strýc, který jej měl opatrovat, později se setkává s lidmi, kteří využívají jeho naivity a důvěry pro svůj prospěch. Karel, který se snaží vidět spíše dobro v lidech, krutě naráží na svoji naivitu. Lidé, které poznává, jej okradou, zneužijí a odkopnou. Karla vyhodí z domu strýc poté, co se nestihne domů vrátit včas z návštěvy venkovského sídla. Tam poznává panovačnou Kláru, která jej pouze využije pro své cíle. Na další cestě se mladík setká s přistěhovalci Robinsonem a Delamarchem. Věří, že v nich nelezl skutečné přátele. Oba ho však okradou, vytáhnou z něj peníze a přivedou do potíží. Karel se od nich posléze odpojí a najde si práci v hotelu jako liftboy. Věří, že konečně nalezl slušný přivýdělek, a seznámí se se sekretářkou Terezou, se kterou si velmi rozumí. Díky opilému Robinsonovi, kterému nabídne přenocování u sebe v hotelu, se dostane do potíží a přijde o práci. Robinson Karla přemluví, aby začal pracovat pro zpěvačku Bruneldu, u níž se však služba podobá spíše otroctví...

 

Pocity deziluze a vykořeněnosti

Poutavý a napínavý příběh Karla Rossmana v Divadle Husa na provázku pojali jako drama plné beznaděje a marnosti. Tomu nahrává také ponurá atmosféra, tlumená světla a celkově depresivně působící scéna Dragana Stojčevského. Stojany, na kterých jsou umístěny igelitové pláty, které herci dle potřeby strhávají, působí jako bariéry a náhledy do jiných realit. Stržením či protrhnutím igelitových tapet divák nahlíží do světa důvěřivého Karla v kontrastu s drsnou realitou moderního, lidskými emocemi odlidštěného světa. Kostýmy korespondují se svou dobou. Noblesní styl Kafkovy éry je sice zřejmý, avšak žádné pastelové barvy, které by oživily depresivní náladu hry, nehledejte. Provázkovské Americe ladí černobílá, šedá a tlumené odstíny těchto barev. Žádná barevnost, která by vháněla optimismus do žil. Všude panuje jen marnost, odcizení a pochmurnost, kterou plnotučně doplňuje i hudba Ivana Achera, která podmalovává atmosféru ještě více načerno. V inscenaci je cítit jen minimum naděje, protože kdykoliv se jiskřička naděje objeví, je vzápětí uhašena. Amerika jako symbol volnosti a svobody je v tomto pojetí vykreslená do pocitů zmaru a beznaděje, jako cizí svět postrádající jakékoliv teplo lidskosti.

 

Mimořádné herecké výkony

Z hereckých výkonů jasně dominuje Martin Donutil ztvárňující mladého Karla Rossmana. Donutil junior se umí s noblesou položit do pocitů důvěřivého vystrašeného přistěhovalce, který za všech okolností věří v dobro v lidech. Jeho hutný herecký přednes naivního kluka, který chce doufat v lepší zítřky na Novém světě, dostává krutě na zadek při bližším kontaktu s realitou, je upřímný, přesvědčivý a silný ve svém projevu. Po celou dobu si Martin Donutil udržuje formu stabilního důvěřivce, který za žádných okolností neopouští své představy o životě. Než aby se bránil, tak raději mlčí a tiše přijímá lekce osudu, i když ho to stojí ztrátu peněz, cti a iluzí, ne však víry v dobro. Závěrečná pasáž je zlatým hřebem celé inscenace. Indiánské bubny a zpěv nabírají sílu svobody, která může být vždy jen uvnitř nás samotných.

Dobře jeho výkon doplňují ostatní herci. Zajímavé je, že ženy jsou zde vypodobněny do drsných, živelných postav, a herečky v několika případech ztvárňují mužské postavy. Simona Zmrzlá dokáže s umem sobě vlastním zahrát lačnou ženu, která touží jen po svém uspokojení v osudových konturách příběhu, stejně tak jako milou Terezu. Dalibor Buš sehraje silné herecké party v roli Topiče a Studenta. Zbytek ansámblu šlape bez zaváhání do rytmu v dusivé atmosféře zborceného amerického snu.

 

Amerika podle Divadla Husa na provázku servíruje syrový chod plný ostrých až bolestivých chutí bezmoci, deziluze člověka vláčeného životem, pocity člověka ztraceného ve velkém neznámém světě, a přesto všechno se v příběhu lehce blýskne naděje. Touha po svobodě a víra v lepší svět se dá připodobnit k záblesku naděje, která v příběhu zůstává spíše naznačena. Milovníci lehkých žánrů pravděpodobně neudrží tísnivou kafkovskou náladu, pro ně tato inscenace není. Avšak zarputilí kafkomilci a milovníci silných psychologických příběhů budou nadšeni, brněnská Amerika patří právě jim. Není lehké vydržet tu sílu celé dvě hodiny bez pauzy. Poté, co to divák ustojí, nelituje ani minuty, protože mimořádnost a nadčasovost této hry je to, co tvoří divadlo divadlem.

Hodnocení: 90 %

 

http://www.epochtimes.cz/2018102824449/Amerika-jako-ponura-freska-deziluze-i-nadeje.html


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.