Cyklus člověka – Z pralesa do vody

Dne 11.11.2010 proběhla ve Studiu Alt@ premiéra inscenace Grooves. Autorka Mirka Eliášová pod záštitou Hudebně-tanečního sdružení pro Evropu (podporuje vznik tanečních představení, site-specific projektů i tanečních filmů) vytvořila choreografii pro tři tanečníky a jednoho statistu.

Choreografie nápaditě pracuje s těly tří tanečníků (jedna dívka a dva muži: Monika Šonková, Petr Opavský, Tomáš Pospíšil), kdy potlačuje jejich přirozenou lidskou stavbu a naopak je formuje do tvarů odkazujících na fyziognomii zvířat či rostlin. Na scéně se rozsvěcují nepatrné světelné skvrny, v kterých se tyto organismy zjevují, aby je poté opět pohltila temnota. Jindy se mihnou pouze po okraji, takže je spíše tušíme než vidíme; vnímáme jejich kontury. Jedná se o jednu z nejpodmanivějších částí představení, jen mi není jasné, z jakého důvodu zůstala zadní, bílá stěna Studia odkrytá. Zesvětlovala totiž zhasnuté jeviště a tím ubírala na působnosti vynořujících se tvarů.

Tanečníci se postupně oblékají – zakrývají svá pomalovaná těla. Zakrytí není nikdy zcela dokonalé, vždy alespoň paže a krk upomínají na svůj původ, své kořeny. Postavy jsou fascinovány okolo proudící rychlostí; zdá se, jakoby pozorovali frekventovanou silnici. Jejich udivené pohledy míří i vzhůru: že by oblohu křižovala letadla? Civilizace v každém případě vítězí a to se projevuje i na tanečnících.

Krášlí se košilí, raperskou mikinou, slunečními brýlemi, kabelkou...tedy všemožnými ozdobnými zbytečnostmi dnešní doby. Když si slečna obuje boty na podpatku, začne být znát její nadřazenost. Provokuje, později komanduje oba muže. V krajním případě je svým hlasem ovládá jak figuríny. Pryč je harmonie počátečních obrazů. Tento stav je ale neudržitelný a původní nitro se začne ozývat.

Tanečníci jsou nejistí, slyší hlasy, které nemají reálný podklad. Dívka se kamsi ztratí a muži se poddají vnitřnímu volání, zahodí trička i cetky a postupným nalézáním původního rytmu se přibližují svým kořenům. Jejich cesta končí ve zběsilém tanci, kdy dopady chodidel na podlahu rytmizují jejich pohyb a vlastně i jejich hledání. Osvobodili se. Nastává čas obrody i pro dívku; muži odpočívají v pozadí scény. Tanečnice prochází odlišným procesem než její společníci – tančí subtilně, pohyby vycházejí z jejího nitra. Jestliže byl mužský part plný dunivých ran a dlouhých skoků, tak ženské naleznutí se přichází přes pečlivé objevování svého těla v drobných pohybech a jeho dynamickém rozpohybování v prostoru. Připomíná až jakýsi šamanský rituál obnovy.

Celou inscenací se táhne cesta poslední účinkující (Kateřina Hajná-Šorejsová), která při kraji jeviště velmi pomalým krokem přichází od zadní zdi do popředí a nese průsvitnou mísu s vodou. Na závěr mísu postaví a omyje si v ní paže od „divošského“ pomalování. Symbolika vody je natolik široká, že se těžko určuje, jaký konkrétní smysl měla autorka namysli. Voda jako prapůvodní počátek, voda jako očišťující element...? Význam plave na mírně rozčeřené hladině.