Je polské Prokletí účelovou provokací, nebo nese i hlubší poselství? Pokud by taková inscenace vznikla u nás, byla by to zapeklitá otázka. V polském kontextu se lze snáze přiklonit k druhé variantě, jelikož hysterické reakce ukazují, že i pouhá provokace by měla v současném Polsku hlubší smysl. Minimálně dokáže demaskovat autoritářské tendence, které do polské politiky přinesla strana Právo a spravedlnost.

Frljicova inscenace je po celé Evropě známá díky asi třem kontroverzním scénám, faktem ale je, že ten zbytek působí celkem zábavně a soudržně. Ani nevadí, že z Wyspianského Prokletí tam jsou skutečně jen fragmenty. Možná trochu směšně působí, jak si režisér buduje „kult osobnosti" tím, že nechává herce, aby mu spílali. Nicméně i během těchto tirád se najdou trefné postřehy, jako když si jedna z hereček stěžuje, že Frljic udělá kontroverzní inscenaci a pak si odjede někam do Německa (pregnantně shrnuto do označení „pojebanej kočovnej provokatér"), zatímco herci musí zůstat a nést důsledky svého účinkování v pro režim nepohodlném představení.

I přes závažná témata, která Prokletí řeší, mu naštěstí nechybí nadhled. Že se tvůrci neberou smrtelně vážně, se nejlépe ukazuje třeba ve scéně, kde se jedna z hereček rozčiluje, že neví, jestli jí víc vadí náboženští fanatici, kteří považují felaci soše Jana Pavla II. za znesvěcení, nebo levicoví intelektuálové v hledišti, kteří si tuto scénu zasadí do diskurzů a dají ji tak zcela jiné vyznění. Vtipná střelba do vlastních řad.

Zajímavým tématem je také stírání rozdílů mezi realitou a fikcí. Zazní tu důležitá věta, že všechno, co se odehraje v divadle, je fikce. Zdánlivá banalita, která ale dostává jiné rozměry při scéně neuskutečněné sbírky na nájemného vraha šéfa PiS Jaroslawa Kaczynského, za kterou by hercům dle jejich slov hrozily až tři roky vězení. Absurdní! Asi jako kdyby po představení Richarda III. čekala na představitele titulní role kriminálka...

Nutno podotknout, že většina kontroverzních scén má svůj smysl v rozvíjení tématu přehnané moci katolické církve a jejího vlivu na život v Polsku. I když najdou se tu i samoúčelné provokace. Defloraci fotografie režiséra penisem Michala Czachora lze asi jen těžko interpretovat jako nějakou sociálně kritickou vsuvku, zkrátka jen etuda pro zasmání a ukázka, kam až jsou divadelníci ochotni zajít.

Inscenace je také opravdu hodně ukřičená, polští herci svou frustraci z polské současnosti do diváků perou pořádnou dávkou decibelů. Až se mi při sledování vybavilo přísloví „Chytrému napověz, hloupého kopni". Znamenalo by to ale, že tvůrci o svých divácích moc valné mínění nemají. Pohybují se tak na nebezpečné hraně agitky, což zachraňují výše zmíněným nadhledem v některých scénách.

Drobná perlička na závěr: nejspíš po nepříjemných zkušenostech z Polska dohlížela na festivalové představení ochranka, která prohledávala kabelky a během celé produkce postávala vedle jeviště. Přiznávám, že podobná opatření jsem ještě v divadle nezažil. Jejich potřebu ovšem plně obhájily sobotní události při představení jiné Frljicovy hry Naše násilí a vaše násilí. Všechny výtky vůči formě a obsahu inscenací chorvatského provokatéra tváří v tvář podobným akcím ztrácí smysl a ukazují potřebnost takového radikálního přístupu. Člověk si stále namlouvá, že podobné projevy proti svobodě slova se nás netýkají, jsou problémem Polska či Maďarska, ale zdá se, že už i v liberální České republice začíná vadit odlišný názor. Pozoruhodné je, že se v protestech proti představení na festivalu Divadelní svět Brno ocitli na jedné straně barikády levicoví i pravicoví extrémisté s představiteli katolické církve. Pokud mají lidovci a biskupové alespoň trochu soudnosti, musí jim být spojení s náckovskou skupinou Slušní lidé krajně nepříjemné. Naštěstí jsou zatím podobné skupinky snažící se o cenzuru součástí menšinových společenských proudů, varovné znamení to ale je.