Blog redakce i-divadla

Ibsen v tradičním balení
vydáno: 6.5.2022, Lukáš Dubský

Přízraky Henrika Ibsena způsobily v době svého vzniku skandál, témata jako incest a syfilis byla ve společnosti konce 19. století tabu. Dnes už sice drama skandál způsobí jen těžko, zůstala ovšem zdařilá hloubková sonda do pokrytectví a pošramocených mezilidských vztahů.

Režisér Jiří Pokorný inscenuje v Dejvickém divadle Ibsena velice tradicionalisticky, což napoví už scéna Petra B. Nováka představující lehce omšelý salon panského domu, který pamatuje lepší časy. Pokorný se spoléhá především na podařený překlad Františka Fröhlicha a precizní hereckou výstavbu jednotlivých rolí. Tento přístup mu vesměs vychází, podařilo se vytáhnout témata, jež rezonují i dnes. Především jde o přetvářku, s níž mnozí prožívají své životy. Nikdo nechce přiznat, že selhal, před ostatním se tedy tváří, že je vše v pořádku, důsledky neuvážených činů ovšem člověka dřív nebo později doženou.

Poněkud diskutabilní je závěr inscenace, který u Ibsena stál na šokujícím odhalení možného incestu a zhýralého života, který byl ve středostavovské rodině něčím nepřípustným. Dnes již takto odhalená tabu diváka nevykolejí a závěr tak působí trochu natahovaně a mnohamluvně.

Do Dejvic se chodí hlavně na propracované herecké výkony a těch se tady člověk skutečně dočká, je tu vidět pečlivá psychologická drobnokresba i smysl pro jemnou ironii, která sympaticky odlehčuje těžké ibsenovské drama. Klára Melíšková hraje paní Alvingovou jako ženu, která si zvykla skrývat svá trápení. Na první pohled tak může působit vyrovnaně, ale hluboké rány, jež jí způsobil manželský svazek, se nikdy nezhojily. Poslední, co jí zbývá, je její syn.

Osvalda hraje Vladimír Polívka jako frajírka, který chce za každou cenu působit bezstarostně, ale od začátku lze vytušit, že za touto fasádou se skrývají vnitřní běsy a trápení. Polívkovo pojetí role se trochu rozchází s ostatními protagonisty, postupně je gradováno do velice expresivní roviny, v závěru možná až zbytečně exaltované.

Asi nejzajímavější postavou je pastor Manders, jemuž Martin Myšička propůjčil vážnost a ctnostné vzezření, které narušují jen drobná gesta či výrazy tváře, z nichž lze usuzovat, že i ctihodným duchovním zmítají vášně a jeho svědomí není tak čisté, jak dává na odiv.

Služebnou Reginu ztvárnila Veronika Khek Kubařová se správně dávkovanou směsí naivity, drzosti a frivolnosti, aby se v závěru ukázalo, že tahle služebná je vlastně velmi cílevědomé děvče, které se za žádnou cenu nechce vzdát vidiny na pohodlný život. Jejího otce Jakuba Engstranda hraje Pavel Šimčík v lehké komediální nadsázce jako neohrabaného, trochu pomalejšího muže, který ale šikovným manipulováním dokáže získat v životě výhody. Není to ovšem žádný hrubián, jak bývá tato postava často interpretována.

Suma sumárum – Dejvice uvádějí Ibsena bez velkých škrtů a aktualizací, což už se dnes vidí málokdy. Přesto se nejedná o žádný muzeální kousek, ale poctivé divadlo s propracovanými hereckými výkony, které ví, co chce říct.
 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.