Když jsem viděl inscenaci Miloš Ubu, musel jsem se vážně zamyslet, jestli má v dnešní době politická satira nějaký větší smysl. Pokud je nějak omezována svoboda slova a jsou ve veřejné diskusi nějaká tabu, tak určitě existuje důvod, proč dělat satiru. Jenže, jak to udělat dnes? O prezidentovi, premiérovi a všech možných dalších ústavních činitelích se v médiích hovoří bez jakéhokoliv respektu. Politická satira tak má hodně obtížnou pozici - němá čím konkurovat.

Politický kabaret Tomáše Svobody Miloš Ubu nezapře některé opravdu dobré nápady, ovšem řekl bych, že nějak zvlášť velkou práci se scénářem si inscenátoři nedali. Nelze se tak ubránit dojmu, že kdyby člověk vlezl do nějaké knajpy, postupně nazdařbůh jmenoval jednotlivé politiky (a lidi s nimi spojené) a požádal osazenstvo, ať mu sdělí, co se o daných lidech povídá za vtipy, byla by mu převyprávěna větší část kabaretu Miloš Ubu.

Co se tvůrcům povedlo, je zpracování premiéra Bohuslava Sobotky jako notorického snaživce a také využití Gottovy písně Trezor ve scénce na jednom nejmenovaném velvyslanectví. Jinak je těch provařených vtipů až přespříliš, paradoxně skoro nejméně se daří špílce na Miloše Zemana. Ono totiž aligátor v jeho podání má v sobě prvek nečekanosti a politické nekorektnosti, zatímco na jevišti působí unyle. Naštěstí má inscenace Divadla pod Palmovkou příjemnou stopáž, takže se divák nenudí.

V souvislosti s Milošem Ubu se mluví o kontroverznosti, ovšem já na té inscenaci nic moc kontroverzního neshledávám . Snad jediné, co mohou citlivější diváci shledat pobuřujícím je scéna, ve které Zeman, Klaus a Šlouf šňupou popel Václava Havla za doprovodu písně Modlitba pro Martu. Asi už patřím k otrlým divákům, protože jsem nijak šokován nebyl, ale započítal jsem za to tvůrcům plusový bod za originalitu...