Poválečné události spojené především s divokým odsunem obyvatel německé národnosti z českého území se staly inspirací pro mnoho filmařů a divadelníků. Bolavé místo našich dějin přímo vyzývá k tomu, aby k němu umělci zaujali nějaký postoj.

Nová ostravská inscenace se však zajímá především o současnost. Nejde tu o dávné viny, ale spíš o společenské klima, které umožnilo eskalaci násilí. Atomizovaní jedinci ve světě, kterému nerozumí a který na ně klade nároky, jež nejsou schopni unést. To všechno vede k rozpadu rodinných vazeb a neschopnosti komunikace i s nejbližšími lidmi. Tato tendence režiséra Ivana Buraje a jeho dramaturgů je chvályhodná. Říci pomocí historických zkušeností o naší současnosti je velmi dobrý nápad.

Bohužel jeho realizace už je podstatně horší. Všechno přitom začíná velmi nadějně. Syn Honza přiváží rodičům a sestře Kláře představit svou nastávající Tanju, která je Němka, což je paradoxní, jelikož rodina žije v domě po odsunutých Němcích. Honzova snaha ukázat rodinu jako fungující a harmonický celek bere brzy za své, na povrch začínají vyplouvat vzájemné křivdy. Druhou dějovou linku tvoří německá rodina, která v tomtéž domě žila před druhou světovou válkou a která byla v roce 1945 nucena svůj domov ve spěchu opustit.

Problematický je už samotný text hry, jehož autory jsou Ivan Buraj, Marek Pivovar a Dagmar Radová. Některé pasáže (hlavně monology postav) jsou zbytečně popisné. Věci, které by divák dokázal chápat i v pouhé emocionální rovině, jsou zdlouhavě vysvětlovány a racionalizovány. Působí to dojmem planého filozofování.

Za jeden z největších nonsensů ovšem považuji celou jednu dějovou linii (poválečné jednání o osudu německých obyvatel) udělat jako live projekce živé herecké akce, která se odehrává skryta před zraky diváků. Kdyby se jednalo o krátké sekvence, tak by to nijak nevadilo, ale celkově je tímhle způsobem „promítáno“ snad dvacet minut, což je neúnosně dlouhá doba. V programu je sice tento formální postup teoreticky obhájen, ovšem v praxi to nic nemění na tom, že tyto projekce nesmírně nabourávají temporytmus inscenace.

I další režijní postupy ve mně ovšem vyvolávaly spíš údiv, než že by mi nějak osvětlovaly smysl inscenace. Matoucí byl třeba výběr hudby, nadužívání točny začalo být brzy také dost únavné a nejasné bylo i vedení herců. Některé scény jsou zahrány vysloveně realisticky, jindy ovšem režisér volí zcela jiný postup a nechá protagonisty „vyřvat“ své starosti na předscéně do mikrofonu. Herecké výkony pak působí povšechným dojmem a nikdo doopravdy nezaujme.

Abych jen nekritizoval, Buraj se snaží říct něco zásadního o dnešní společnosti a toto jeho sdělení k divákovi místy proniká. Jen škoda, že se tak neděje divadelně zajímavější formou.