Ježíškova armáda byla napsána Viliamem Klimáčkem přímo pro pražské Divadlo Komedie a stala se součástí sezony mapující "východní beznaděj". Pod tento termín toho lze schovat dost a bohužel i Klimáček se pokusil ve své hře o příliš široký záběr témat. Jeho tragikomedie o partě železničářů, kteří přijdou o práci, tak sice není vyloženě špatná, ale spíše poněkud nevyprofilovaná.

Na malém prostoru se totiž inscenace snaží postihnout ohromné množství motivů. Sociální otázky problematických regionů, jako je třeba Ostravsko, nezaměstnanost, přístup Čechů k víře v Boha, alkoholismus, občasná směšnost grantové politiky Evropské unie, vztah k naší komunistické minulosti, rasismus, buranství Čechů v zahraničí, Vánoce proměněné ve svátek konzumu, problematika vztahu křesťantsví a islámu, obtíže s coming outem jedné z hlavních postav... To všechno jsou aktuální témata, která mapují naši současnost, ale jejich množství nutí tvůrce k povrchnímu vyobrazení komplexních jevů.

S tím souvisí jistá nekonzistentnost. Některé motivy jsou sice zmíněny, ale dál se s nimi nijak nepracuje. Nejvíce to bilo do očí ve scéně, kde se přednosta stanice dozví, že dva z jeho podřízených na něj donášeli, zhruba minutu se to řeší, aby se pak jelo dál beze změn.

Režijní vedení Vojtěcha Štěpánka tyto negativní jevy přítomné v předloze spíše posílilo, než potlačilo. Řekl bych, že hře by prospěla větší míra nadsázky. Relativně realistické vedení herců má nutně za následek značnou nevěrohodnost závěrečného obrazu. Rodící se vztah Josefa a Magdy totiž nelze brát jako semínko naděje (jak uvádí v programu dramaturgyně Markéta Bidlasová), ale spíše jako definitivní potvrzení marasmu, do kterého se postavy této tragikomedie dostaly. Josefa (Michal Slaný) nevidíme za celou dobu střízlivého, Magda (Hana Kusnjerová) zase skrytě touží po Marii. Přesto mi právě Slaný s Kusnjerovou přišli tentokrát herecky nejzajímavější.

Herecký soubor Divadla Komedie se zatím profiluje spíše jako sehraná parta než sbor hereckých individualit. Možná i z toho důvodu se autor hry snažil, aby nikdo nebyl na jevišti jen do počtu a každá postava měla svých "pět minut slávy". Faktem je, že všichni herci dokázali něčím zaumout a sdělit divákům příběh své postavy, na druhou stranu to bohužel vedlo i k ohromně statické scéně monologických zpovědí v okamžiku, kdy vlak vezoucí hrdiny do Vídně projížděl tunelem.

Viliam Klimáček má naštěstí dar slovního humoru a Ježíškova armáda tak obsahuje některé velmi dobré hlášky (v paměti mi zůstalo především přednostovo zvolání "Ježíšek není Pygmej!", když se Marie snažila do jesliček protlačit svou panenku Barbie :-) ). Při mnou zhlédnuté repríze ovšem hodně fórů vyznělo do ztracena, což bylo ovšem z velké části také vinou nepočetného publika, které s herci prostě "nešlo", což potvrdil i velmi vlažný závěrečný potlesk.

Ježíškovu armádu možná můžeme brát jako takovou mozaiku motivů, se kterými se v současné době můžeme běžně setkat v naší zemi. Zaměření na konkrétní oblast problémů by ovšem inscenaci prospělo. Lepší vyjádřit se k několika tématům zajímavě a originálně, než k mnoha povrchně.