Zkáza Titanicu se jeví jako ideální námět pro muzikál - velkolepé prostředí, silný tragický osud velkého zaoceánského parníku a v tom tisíce osudů jednotlivých pasažérů a členů posádky. Rok 1997 by se dal bez přehánění nazvat rokem, kdy legenda Titanicu povstala ze dna oceánu. Na Broadwayi byl uveden muzikál Petera Stonea a Mauryho Yestona, jehož úspěch ale zastínil oscarový snímek Jamese Camerona.

Muzikál ovšem se snímkem nemá nic společného, takže kdo by očekával v brněnském muzikálu ústřední filmovou píseň Jamese Hornera, bude zklamán. Režisér Stanislav Moša se s tímto muzikálem nepotkal poprvé. Režíroval ho už při plenérové produkci na břehu jezera ve švýcarském Walenstadtu. Prostorové možnosti pod otevřeným nebem byly samozřejmě poněkud jiné, přesto scénograf Christoph Weyers dokázal na Hudební scéně Městského divadla Brno vybudovat důmyslnou konstrukci, která bez složitých přestaveb zavede diváky do všech zákoutí majestátního parníku. Jen celý Titanic během představení neuvidíme, což je možná škoda, ale vzhledem k prostorovým omezením je to pochopitelné.

Obtížně inscenovatelná scéna nárazu do ledovce je chytře převedena do zvukové stopy, z disharmonického burácení člověku skutečně běhá mráz po zádech. Ledovec působí trochu kýčovitě, lépe funguje na konci představení, kdy je jakýmsi symbolickým chrámem, kolem kterého se shromáždí postavy, jež katastrofu Titanicu nepřežily.

Hudební stránka tohoto muzikálu asi nepotěší každého. Monumentální symfonická hudba velmi dobře podbarvuje velkolepost Titanicu a osudovost celého příběhu. Muzikál ovšem nedisponuje žádnou zapamatovatelnou melodií. Nejlépe tedy hudební složka funguje v davových scénách. Hudební nastudování Dana Kalouska a Jakuba Žídka je přesné, orchestr nepřehlušuje interprety (na mnou zhlédnuté repríze s výjimkou Jakuba Zedníčka, kterému bylo v roli kapelníka Hartleyho jeho sólo špatně rozumět).

Asi největší problém muzikálu Titanic je v jeho libretu. Snaha zachytit mozaiku osudů posádky i cestujících vede k tomu, že žádná z postav nemá na jevišti více než pár minut. Přitom je tu náběh na zajímavé a dojemné lidské osudy (především rodící se vztah pasažérů třetí třídy Kate a Jima, loučení starých manželů Straussových). Ani tyto scény ovšem v konečném důsledku nevzbudí výraznější emoce, jelikož jsou rychle vystřídány dalšími situacemi doplňujícími celistvý obrázek zkázy hrdého Titaniku.

Nad drobné příběhy jednotlivých postav se vypíná velké plátno - snaha člověka o technologický pokrok, neodolatelná touha po rekordech a mediální slávě, sny, které jsou zmařeny nedostatkem pokory. Jednou z nejlepších scén celé inscenace proto uvidíme již na začátku představení - naloďování na Titanic dává dobře pocítit naděje vkládané do cesty přes Atlantik. S diváckou obeznámeností s osudem Titaniku si pak před přestávkou pohrává scéna, kdy se v oddíle první třídy zpívá, ve třetí třídě plánují mladí milenci společnou budoucnost, zatímco v hlídkovém koši si důstojník Fleet stěžuje, že musí "dál plout zlou tmou". Všichni vědí, co bude následovat, napětí by se přesto dalo krájet.

Samotné potápění Titanicu již tak dramatické není, divadlo zkrátka nedisponuje filmovými prostředky, které dokáží z takové situace udělat brilantní a napínavou podívanou.

Herecká a pěvecká interpretace několika desítek drobných rolí je na velmi vysoké úrovni. Muzikál nemá žádnou hlavní postavu, zmiňme tedy jen několik interpretů, kteří patrně zaujmou nejvíce. Jiří Horký hraje kapitána Smitha jako věcného velitele s ohromnou autoritou, jehož úsudek nakonec osudově ovlivní atmosféra první plavby. Na pokyny ke zvýšení rychlosti reaguje nejprve zdrženlivě, aby nakonec i jeho přemohla touha doplout do New Yorku co nejdřív. 

Výraznou postavu stvořil v majiteli lodi Ismayovi Petr Štěpán. Jeho naléhání na kapitána patří k hlavním příčinám tragického konce, není to však nějaký jednorozměrný záporák, touhu po slávě a mediálním úspěchu lze lidsky pochopit. Jeho protikladem je lodní konstruktér Andrews v citlivém podání Karla Škarky. Pěvecké i herecké kvality na malém prostoru opět prokazuje Jiří Mach v úloze topiče Barretta. Asi nejživější postaou celého příběhu dokázala vykreslit Markéta Pešková jako Kate McGowan.

Titanic sice nepatří k těm nejpůsobivějším velkomuzikálovým produkcím, které je možné v Brně spatřit, za vidění ovšem stojí.