Inscenovat v českých podmínkách disneyovské muzikály je celkem odvážný počin. Divadlo Hybernia se pustilo do Tarzana, který sice patří k těm méně úspěšným kusům z divadelního oddělení Disneyho, ale je to známý příběh, který má potenciál přilákat celou rodinu.

Režisér Libor Vaculík v pogramu píše, že se rozhodl nepodívat se na podobu originálu. Nevím, moc se tomu nechce věřit, licenční podmínky broadwayských muzikálů bývají často velmi přísné a omezující, kopie se třeba nesmějí podobat originálu. Každopádně pouhé zhlédnutí traileru newyorské inscenace z roku 2006 postačí k tomu, aby člověk viděl, že i Tarzan je dílem s opravdu velkolepou výpravou. Bohužel české možnosti jsou v těchto ohledech úplně jinde, je jasné, že si český muzikálový projekt nemůže dovolit rozpočet broadwayské inscenace.

Ale scéna Petra Hlouška je v rámci možností celkem zdařilá, velmi dobré jsou pak projekce, především ta úvodní se ztroskotáním lodi, která téměř bere dech. Hezké jsou i kostýmy Romana Šolce, zvlášť gorily se povedly. Choreografie hromadných scén není špatná, ale pokud se o Tarzanovi hovoří jako o tanečně-akrobatickém muzikálu, očekával bych těch akrobatických výstupů o dost víc.

Je fajn, že se producenti rozhodli nevyužívat nahrávku, ale angažovali hudebníky pod přesným vedením Daniela Kaprase. S nazvučením jsem problémy nezaznamenal, hercům bylo dobře rozumět. Hudebně mě Tarzan až tak neoslovil. Jsou tam samozřejmě známé Collinsovy písně, spousta povědomých melodií, ale asi bych si představoval u příběhu z džungle větší hudební dynamičnost. Chybí mi tam též nějaké etno tóny, které tvořily základ hudby u Lvího krále.

Z herců mě nejvíc bavila Klára Jelínková jako Jane, přesný je i Peter Pecha v roli Tarzana, hlavně pěvecky se dařilo Ditě Hořínkové (Kala) a celkem zajímavě svého bručouna Kerchaka zahrál Ernesto Čekan. Jaromír Dulava vytvořil další povedenou komediální roli, kterých má v muzikálech spoustu. Zbytečně jednostrunně vyznívá zloduch Clayton v podání Rudolfa Kubíka.

Pražský Tarzan je řemeslně slušně zvládnutý muzikál, kterému ovšem chybí drajv. Režisér Libor Vaculík nevystavěl žádnou scénu, která by se mohla stát ikonickou, i silná místa příběhu kolem diváka spíše jen prošumí, aniž by ho hlouběji zasáhla.