Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Temnota na pozadí
Lukáš Dubský, 5.3.2020

Eyolfek patří k těm méně uváděným (a obecně je řezan k méně zdařilým) hrám Henrika Ibsena. Přesto myslím, že má co říct i dnešnímu publiku, v tomhle byl Ibsen mistr a když se jeho hry dobře uchopí, není na nich časová propast od doby vzniku znát.

V HaDivadle ovšem hru uchopili hodně nešťastně, respektive mě osobně tento výklad zcela minul. Problém je patrně již v definici toho, co je pro koho v divadle zajímavé. Pro mě je to jednoznačně kontakt s živým hercem a divadlo bez něj mě nebaví a nezajímá. Režisér Ivan Buraj to má patrně zcela jinak, nepřítomnost herců na jevišti pro něj není negativem (vysvětloval to i v nedávném rozhovoru pro Divadelní noviny). Škoda, trochu mě tahle inklinace k novým technologiím mrzí, protože třeba Burajovu Paní Bovaryovou v HaDivadle považuji za velmi působivé převedení románu do souřadnic dnešních dní a režisér v této inscenaci dokázal, že mu klasický divadelní tvar jde velmi dobře.

V Eyolfovi se ovšem rozhodl celou první část hry (do Eyolfkovy smrti) odehrát v realisticky pojatém modelu domku Allmersových, který je umístěn v místech bývalého vstupu do sálu a lze do něj nahlédnout při cestě do hlediště. Potom už je možné dění sledovat pouze skrze okna (moc toho ale k vidění není) nebo pomocí projekce. Snímání kamerou umožňuje pozorovat detailně tváře postav, jejich citové rozpoložení, každé drobné gesto. Zároveň ale taková podívaná po chvíli působí nesnesitleně fádně, navíc je třeba si uvědomit, že filmové a divadelní herectví se od sebe dost liší a některé scény a repliky působí na plátně hrozně přepjatě.

S nadsázkou řečeno - kdyby tvůrci první dějství Eyolfa předtočili, umístili někam na Youtube a instruovali diváky, aby se na začátek koukli doma, nic moc by se nestalo.

Po přestávce se dění přesunuje do zahrady Allmersových a má již tradičnější divadelní háv.  Scéna je strohá, tvoří ji jen několik kusů zahradního nábytku, režisér zaměřuje svou pozornost hlavně na postavy. A tady nastává další problém, řekl bych především dramaturgický. Na dekonstrukci Ibsenova textu není nic špatného, ale je potřeba ho poté nějak smysluplně poskládat, což se tady nestalo. Kdysi jsem Eyolfka četl a viděl jsem i Nebeského inscenaci v Divadle v Dlouhé, přesto musím říct, že jsem se snažil pochopit motivace a jednání postav zcela marně. Co teprve divák předlohy zcela neznalý... Nepomáhají tomu ani časté zatmívačky, které mění inscenaci v klipovitý sled obrazů.

Abych jen nekritizoval, herecky to ve druhé části není vůbec špatné představení, zaujala mě hlavně Lucie Andělová v roli Rity, z jejíž expresivní scény poté, co se dozví o smrti syna, docela mrazí.

Režisér Buraj v rozhovoru v programu říká, že postavu Eyolfa nechápou tvůrci jako člověka, ale jako teritorium. Pro budoucnost lidstva vidí jako stěžejní, aby lidé dokázali přijmout temnotu, která hrozí na pozadí a která jim čas od času rozruší jejich "dokonalé" světy, které je obklopují. Možná tohle všechno někde v inscenaci je, ale tvůrci kladou divákům spoustu zbytečných překážek, které je potřeba při vnímání díla překonat. A to není volání po nějakém inscenačním polopatismu, ale spíše po pečlivějším výkladu předlohy.

 

 


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.