Dočekalova inscenace Kafkova nedokončeného románu Amerika lehce připomíná režisérovu předchozí práci v Huse na provázku - inscenaci Dynastie. Oba kusy vypráví o emigrantech na americkém kontinentu, Kafkova varianta je ale nepřekvapivě podstatně depresivnější. I když adaptace Michala Dočekala a dramaturgyně Ivy Klestilové se nezříká ani černého humoru a obsahuje v sobě i záblesky naděje.

Při adaptaci Kafkova románu našli i další inspirační zdroje - především povídku Touha státi se Indiánem, která tvoří pointu inscenace, zazní i reminiscence na postavu Josefa K. z patrně nejslavnějšího díla Franze Kafky Proces. V jedné chvíli zazní i část básně Egona Bondyho Pražský život, která ovšem v představení trochu "trčí", nepůsobí jako integrální součást celku - myšlenkově se Kafkovy možná přibližuje, formálně je ale o dost přímočařejší.

Režisérovi se ovšem jinak daří vytvářet nejednoznačnou atmosféru absurdního, odosobněného světa, ve kterém je tak lehké se ztratit (hodně mu v tom pomáhá i šedo-bílá scéna Dragana Stojčevského). Naděje a očekávání jsou konfrontovány s realitou, kterou je někdy obtížné pochopit. Mladý Karel Rossman nezná zákonitosti tohoto světa, možná ani žádné neexistují...

Zbytečně přeexponovaná je scéna v bytě u zpěvačky Brunheldy, která se ke svým sloužícím chová jako k otrokům, kteří musí plnit její podivné tužby. Tlačí se tu dost na pilu dekadence, celá situace pak přestává vyzařovat plíživé nebezpečí a zbývá jen bizarnost.

Režisér inscenaci prošpikoval řadou zcizovacích efektů - občas je představení neviditelným hlasem zastaveno, herci jsou vyzváni, aby scénu zopakovali. Přiznaná divadelnost se vyskytuje u mnoha situací, jako je třeba Rossmanův pokus o sebevraždu. Na scénické efekty je tu dokonce celý tým pomocníků v menších rolích.

Martin Donutil si v hlavní roli vede výborně - je prototypem slušňáka, který se snaží protlouct životem a přitom aspoň trochu porozumět svému okolí, aby si nakonec uvědomil, že to jediné, co potřebuje, je vnitřní svoboda. Většina herců ztvárňuje v Rossmanově životním bludišti hned několik postav, za zmínku určitě stojí Simona Zmrzlá, která zdařile vytváří dva protipóly ženské krásy - vášnivou a zrádnou Kláru i milou a slušnou Terezu. K tomu ještě skvěle zpívá.

V Huse se povedlo udělat Kafku moderně, s aktuálními konotacemi, přitom v intencích spisovatelova roztodivného univerza.