Blog redakce i-divadla

A flaška se stále točí
vydáno: 27.3.2022, Lukáš Holubec

 Inscenace Na konci století ryb uvedená v A studiu Rubín v jeho třiapadesáté sezóně, jejíž název odkazuje na velký úklid, je typickou ukázkou současných mezilidských, přesněji milostných vztahů pod nánosem řekněme nablýskané neuchopenosti hraničící s odvěkým lidským nepřítelem, jímž je nelítostný vnitřní souboj mezi egem a pochyby nad sebou samým. Jako už poněkolikáté spojili své tvůrčí síly divadlo A studio Rubín a divadelní spolek Kolonie, z.s., což znamená především propojení dvou nepřehlédnutelných divadelních dam, a sice Dagmar Fričové, jež je u Na konci století ryb uvedená jako autor a dramaturg a Lucie Ferenzové, která se zde ujala režie. Ovšem tato koprodukce už je několik let natolik častá, že je myslím stejně jedno, pod jakou oficiální značkou se hra uvádí. Podstatný je výsledek, a ten se myslím, tak jako například u inscenací Jezera nebo Smrtholky povedl na výbornou.

 Ačkoliv jsem nečetl dílo Století ryb od Ödona von Horvátha, jež bylo sepsáno před pětaosmdesáti lety, neberu to v tomto případě jako nedostatek. Jelikož však na mě divadelní text působil nesmírně současně, začala ve mně klíčit zvědavost, jak moc velkou inspirací pro Dagmar Fričovou dva romány německy píšícího dramatika byly. Pro mě to však znamená příjemnou skutečnost, že hra Na konci století ryb je jednou z dalších, s nimiž jsem bezprostředně po zhlédnutí neskončil, ale naopak ve mně vytváří nutnost se s ní dále zabývat.

 V hodinovém představení má divák možnost v bezprostřední blízkosti zažít čtyři vzájemně se proplétající mladé životní postoje. Přestože se jedná zpočátku při seznámení s postavami o milostný, partnerský a přátelský propletenec, nelze tvrdit, že je Na konci století ryb jen obyčejná „vztahovka“. Dvojice Dagmar Fričová a Lucie Ferenzová jdou přirozeně více do hloubky. Psal-li jsem, že divák se pohybuje v bezprostřední blízkosti účinkujících, nemyslel jsem to ani tolik jako poukázání na prostorovou kapacitu A studia Rubín, jako spíše přiblížení se k nitru jednotlivých postav, čemuž vydatně pomáhají vnitřní monology vysvětlující vlastní pocity a chování.

 Kvarteto postav tvoří dvě mladé umělkyně v podání Jany Kozubkové a Michaely Skalové a manželský pár údajně o patnáct let starší dvojice, jež tvoří fotografka a herec, a které hrají Anita Krausová a Šimon Krupa. Velmi záhy po úvodu dojde k vzájemnému propojení, o němž není potřeba se rozepisovat. Podstatná je trefnost sondy do hloubky mladých duší, jejich ztracenost na pozadí všedních dní, a to vše podávané s neuvěřitelnou přirozeností, sebeironií a vtipem.

 Jednoduchá scéna Andrijany Trpković je bezproblémově funkční. Hercům vystačí několik rekvizit jako například dort, kytara nebo láhev a zcela minimalisticky diváka přesunou tam kam je třeba, ať už je to výstava fotografií nebo letní chata. Příjemně vizuálním dojmem působí i fotografie Dity Havránkové, byť mají jen doplňující roli, přesto i ony při podrobnějším zadívání se mohou poodhalit charakter postav. Jestli dvorní hudebnice divadelního spolku Kolonie, z.s. Markéta Ptáčníková nějak výrazněji do inscenace zasáhla sice nevím, ale rozhodně je prezentace písně Creep od kapely Radiohead všech účinkujících natolik povedená, že jsem na sobě zpozoroval přesně to, kvůli čemu do A studia Rubín chodím. Prostě být trochu naměkko, trochu pobaven, trochu mimo čas, a hlavně přesně tam, kde se člověk chce nacházet. A to myslím vnitřně i navenek.

 Intelektuální pár dneška. Tak by se dala popsat dvojice, kterou tvoří Anita Krausová a Šimon Krupa. Fotografka a herec v průběhu krize středního věku, bezdětní, nepříliš ochotní si přiznat své vyhoření nebo spíše zklamání, které ani nedokážou přesně popsat, dostávají možná poslední šanci na záchranu v poznání se s o generaci mladší, ale také vnitřně tápající dvojicí žen v podání Jany Kozubkové. Anita Krausová předvádí svůj vysoký herecký standard typický pro její role v A studiu Rubín, kdy dokáže i jen jednou větou strhnout pozornost na sebe, ale zásadně nikoliv na úkor textu samotného. Šimon Krupa je stejně jako v nedávné roli umělce Hanse ve hře Klaunovy názory, mimochodem rovněž uvedené v A studiu Rubín v režii Lucie Ferencové, dokonale charismatický, což je v ostrém kontrastu s jeho absolutní ztrátou sebevědomí. Vnitřní monology Šimona Krupy pak dodávají představení potřebné tempo a vtip. Jana Kozubková pak dokázala něco, co se jen tak nevidí. Subjektivně podle mě totiž stvořila natolik nesympatickou postavu, že má nechuť jí přát alespoň minimální doušek štěstí a spokojenosti byla naprosto nepřekonatelná. Elitářku, v každé větě dokazující, že je něco víc než ostatní, podala s vynikající přesvědčivostí. Kvartet pak doplnila Michaela Skalová a potvrdila, že nikdy nevíte, co vás v divadle může překvapit. Nejsem si jist, ale tuším, že teprve studentka zřejmě s minimálními hereckými zkušenostmi, zahrála mladičkou dívenku prožívající své zamilování s roztomilou naivností. Jenže když pak ve své postavě pronáší o něco vážnější věty o životě samotném s perfektní přirozeností, musel jsem uznat, že čtveřice účinkujících je dokonale vyvážena, což kromě hereček a herce je také zásluha precizní a silné režie Lucie Ferenzové, která výtečně pracuje s tím, kdy, kdo má dostat kolik prostoru, a jak s ním naložit.

 Po závěrečné scéně, kdy se všichni potkají na chatě, hrají pubertální flašku, odhalují se uvnitř i vně a jen tak mimochodem večer ukončí, což je závěr i celé hry, jsem měl několik chvil dojem předčasného nebo nedomyšleného konce. Ovšem už při průchodu k rubínovskému baru jsem pocítil onen potřebný pocit, že vše bylo přesně tak, jak má být. Odosobněná generace, neustále tápající, navenek suverénní, ale jinak křehce zranitelná dostává v podobě samotného finále alespoň minimální šanci na posun a letmý kontakt s naplněním života. Dojemně přesný konec století ryb a co bude dál se uvidí.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.