Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Ábíčko, cinzano a jednohubky
Lukáš Holubec, 18.9.2019

Pro mě se stala inscenace Dva sešity nejen výletem do doby, v níž účinkující podléhali svým mladickým vášním, a ve které jsem se narodil, ale také prvním seznámením se s divadelním souborem Handa Gote research & development. Na scéně Alfreda ve dvoře jsem měl možnost v rámci uvedení jejich novinky nahlédnout do pojetí performance, kterou sami označují jako postdramatické a postspektakulární divadlo. Jelikož neznám jinou tvorbu tohoto uskupení, mohu hodnotit pouze jejich poslední inscenaci. Ovšem jak hra samotná, tak především prostředky využité k jejímu vzniku, mě zaujaly natolik, že Dva sešity rozhodně nebylo první a zároveň poslední naše setkání. Radost z mého objevu ještě nevyprchala a jen tak nevyprchá. A tak zatím pod vlivem uspokojení píši těchto několik málo řádek, které sice Dva sešity dost možná příliš neznalému divákovi, kterým jsem byl před zhlédnutím i já sám, moc neřeknou, ale rozhodně se dají brát jako doporučení k návštěvě tvorby Handa Gote research & development.

Ústředním motivem inscenace je seznámení diváky s československým vědecko-fantastickým filmem o nebezpečném vetřelci, kterého natolik vytočil obsah pozlacené měděné gramofonové desky uložené v sondě Voyager, že se rozhodl přiletět až k věžím Temelínu a lidstvu své rozhořčení dát patřičně najevo. Režisér filmu Jan Dörner, který je také hlavním protagonistou Dvou sešitů, však film nikdy nenatočil. Dochoval se jen jeden nekvalitní záběr se zombie hokejistou a dva sešity scénáře a storyboardu. Jestli vám toto zní jako zápletka přitažená za vlasy, vězte, že se jedná opět jen o výchozí bod, od něhož se odvíjí příjemně plynoucí sedmdesátiminutovka plná retro artefaktů, které můžete sledovat v nadšením naplněném sále Alfredu ve dvoře se sklenkou cinzana, jejíž kraje jsou oblepeny chutným křupavým cukrem.

Rekvizity evokující dobu osmdesátek ovšem jen doplňují domácí atmosféru šedivých normalizačních let. To co z totalitního období činí úsměvné až nepochopitelně milé časy je návrat do mládí plného zápalu. Fenomén časopisu ABC, klučičí vynálezy, naivní trikové záběry, videohry, rodinné fotografie promítané na meotaru nebo plastové šavličky na jednohubky, to je jen něco málo z toho, co diváky Dvou sešitů obklopí a nepustí. To by však samozřejmě samo o sobě bylo pouhé připomenutí éry bez internetu a vyrábění věcí na kolenou. Co z toho všeho dělá propracované divadelní představení je invence tvůrců. Jan Dörner, Tomáš Procházka i Veronika Švábová působí kouzelně nenuceně, přesvědčivě a autenticky komicky.

Jejich věcný a dokumentaristický styl je protkán různorodými filmovými dotáčkami, ať už se jedná o jakési fragmenty filmu o filmu nebo prostě jen amatérské záznamy čehokoliv, a také hudbou, jež jako by vás usadila na upocenou sedačku v obývacím pokoji před čtyřiceti lety ve chvíli, kdy se schází široká rodina i se sousedkou v oděvech z nepříjemného materiálu. A o navození právě takovéto atmosféry, počítám, tvůrcům šlo. A protože se zmíněnému triu podařilo domácí náladu přenést i na diváky, má v kombinaci s jejich kvalitně provedeným divadelním umem inscenace výborný rytmus, nenudí a svůj tvůrčí svět prezentuje nesmírně sympaticky.

Dva sešity ale nejsou jen nespoutanými retro hrátkami, byť se tak na první pohled tváří, ale mají i hlubší význam. Zásadní položená otázka byla, jakým způsobem se člověk dívá do minulosti. Jistě by se každý rád alespoň na chvilku vrátil do svého dětství či mládí. Nepříjemné zážitky se pod nánosem času mění v mlžný opar, ale to radostné přetrvává a člověka přepadávají nostalgické pocity. Racionálně si můžeme sice odvodit, že tehdejší doba byla v lepším případě a s přimhouřením očí šedivá, a přesto nás to u Dvou sešitů během více než hodiny sotva napadne. A čím to je? To je ta otázka, s níž jsem z Alfreda ve dvoře odcházel. Neměl jsem pocit, že by mě někdo uplatil cinzanem a jednohubky, ale v kontextu současné relativizace minulosti jsem se vlastně vyděsil, že stačí málo a mohu mít i na dobu, do které bych se vrátit nechtěl, shovívavý pohled. Děsivé, ale málo platné, je to jen další důkaz, že tvorba Handa Gote research & development si zaslouží sledovat.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.