Divadelní spolek JEDL, který se aktuálně zabydlel na scéně Divadla Rokoko, má nemalé zkušenosti s inscenacemi zkoumající buď konkrétní etapy nebo kompletní životní dráhy reálných osobností. Zajímavý byl například site-specific projekt Malý stvořitel/Der kleine Fratz, jenž přímo v místech, v nichž vyrůstal Franz Kafka, umožnil nahlédnout do spisovatelova dětství nebo stále hraná inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé představující intimní korespondenci mezi vězněným básníkem Janem Zahradníčkem a jeho ženou Marií. Bravurní výkony Karla Dobrého a Saši Rašilova pod režisérskou taktovkou Jana Nebeského doplňovala mimo jiné i Lucie Trmíková, která stojí de facto za každým kusem JEDLu. Před dvěma lety se repertoár tohoto divadelního spolku rozrostl o další inscenaci, jež se věnuje konkrétní osobě. Tou je mimořádná bytost Růžena Vacková. Scénář napsala a hlavní role se zhostila právě Lucie Trmíková. Režie se pak ujal opět Jan Nebeský.

Růžena Vacková byla archeoložka, kunsthistorička, a teprve jako druhá žena v české historii byla jmenována profesorkou. Její odvážný život málem skončil již v roce 1945, kdy byla zatčena a odsouzena k trestu smrti mimo jiné za ukrývání vysílačky protinacistického odboje. Jen konec války ji zachránil před popravou, což bylo štěstí, které její bratr a švagr neměli. Po této strastiplné etapě života konvertovala ke katolické víře, jejímž důsledkem byla i osudová setkání například s knězi Oto Mádrem a Josefem Zvěřinou. Poté co svoji statečnost potvrdila podpořením protestního pochodu studentů v únoru 1948 svojí účastí, bylo jasné, že neunikne tvrdému trestu nastupující totality. Stalo se tak v roce 1952 v procesu Mádr a spol., kdy byla odsouzena k 22 letům odnětí svobody. Ve vězení pak strávila 16 let. Přesto nebyla nikdy zlomena, a po propuštění se zapojila do aktivit spolku K231. Později se stala i signatářkou Charty 77 a organizovala bytové semináře. Zemřela v roce 1982.

Lucie Trmíková pro svůj scénář čerpala z dopisů Růženy Vackové, nekrologu napsaného Josefem Zvěřinou knihy Byly jsme tam taky Dagmar Šimkové a poezie Vladimíra Holana. Nutno dodat, že tak vznikl poměrně komplexní pohled na tuto osobu. Byť se celé představení odehrává ve vězeňské cele, z úst Lucie Trmíkové se noblesně line Vackové silná osobnost, kterou nelze zlomit, a jejíž důstojnost o to více vyniká, o co větší kontrast působí prostředí, v němž se nachází a okolí, které s ní nelidsky zachází. Totalitní moc v inscenaci zobrazuje postava bachaře, kterého hraje Jiří Černý (v alternaci je možné vidět i Roberta Mikluše). Navlečen je ve vycpaném kostýmu hráče amerického fotbalu. Samozřejmě se jedná o zvýraznění jeho fyzické síly, kterou na hranici primitivnosti využívá. V představení nedochází téměř vůbec na fyzický kontakt, takže se jedná hlavně o řev, křiv a plivání. Ačkoliv je tím kladen důraz na ubohost zástupce totální moci, musím říct, že mi tato poloha příliš neseděla. Rozumím tomu, že produkce JEDLu se založena v nemalé míře na stylizaci, ale v tomto případě bachař působil pouze směšně. Když si uvědomím, jakým hereckým umem Jiří Černý vládne, je mi líto, že nevynikla například jeho pomalá poloha, jež dokáže dodat jeho slovům mrazivost. Takto byla jeho agrese až příliš jednoduše zobrazena a po určité chvíli působila spíše rušivě.

Růžena Vacková v podání Lucie Trmíkové oproti bachaři působí uvolněně a lidsky. Její prostor je přirozeně cela zahrnující postel z drátěnky a kyblík na výkaly. Na vězeňské stěně se dají rozpoznat řady čárek a křížků jasně odkazující na délku trestu i duchovní rozměr Vackové. Kříže jsou většinou součástí hrobů, což může odkazovat na uvědomění si odsouzené, že z cely nemusí již nikdy vyjít na svobodu. Vzhledem k tomu, že odmítala podat žádost o milost, musela s touto eventualitou jistě počítat. Lucie Trmíková působí jistě především ve scénách, kdy promlouvá k publiku. Ať už se jedná o přesvědčivou přednášku, při níž sedí na židli anebo při zbytečném přenášení cihel, u něhož nechává své myšlenky plynout k duchovním tématům. Od první do poslední minuty je znát, že je pro Lucii Trmíkovou Růžena Vacková naprosto zásadní osobností. Svým herectvím dokáže postavě dodat nezlomnou vnitřní sílu, a i navenek působí nenuceně elegantně. A to může jen sedět a kouřit anebo se klepat zimou na posteli.

Ačkoliv výkon Lucie Trmíkové, podobně jako osobnost Růženy Vackové, dělají z inscenace de facto povinnou návštěvu divadla, samotnému představení překvapivě dochází energie a tempo již zhruba v polovině. Oživení hry například vstupem zpívajícího astronauta mi přišlo výrazně mimo. Vlastně celá linka s Gagarinem a ožralým bachařem hrajícím na kytaru působila až trapně. Nesoudržnost inscenace pak podtrhla živá hudba Johanna Sebastiana Bacha, které se samozřejmě nic vytknout nedá, ale do hry přinesla jen sentiment a patos. Když si vzpomenu, jak jsem před deseti lety navštívil dramatizaci již zmíněné knihy Byly jsme tam taky Činoherního studia Ústí nad Labem s životním výkonem Nataši Gáčové, v níž byla syrovost takřka hmatatelná, nemohu si pomoct, ale Ženy, držte huby! na mě působí jako příliš roztěkaný kus dokazující předat myšlenky a životní postoje obdivuhodné Růženy Vackové jen z poloviny. O to více jsem zvědavý na divadelní představení  Spis / Růžena Vacková, které pod hlavičkou Krajina přílivu rok před JEDLem nastudoval mimo jiné performer Jakub Gottwald, a jež jest k vidění v Libeňské Synagoze, a které mě čeká již brzy. Inscenaci Ženy, držte huby! nepomáhá ani přesun spolku z intimního Studia Švandova divadla do rozsáhlejšího prostoru Divadla Rokoko. To ale není omluvou, že z úctyhodné látky tentokráte JEDL dokázal na jeviště přenést jen celkem dobré, ale nikoliv strhující dílo.