Blog redakce i-divadla

Časy se mění
vydáno: 30.11.2017, Lukáš Holubec

Od sezóny 2016/2017 má Divadlo NoD (No Dimension) nové umělecké vedení, jež tvoří dramaturgyně Natálie Preslová a režisér Janek Lesák. Hlavní činoherní dramaturgickou linii tak začaly postupně tvořit především autorské projekty, přičemž obnovená premiéra inscenace z DISKu K smrti šťastní mladé autorky a režisérky Kashy Jandáčkové, a následně její další uvedená hra Ve dne v noci daly příslib, že časy se mění a divadelní scénu v NoDu je třeba pečlivě sledovat.

Hned úvodem musím prozradit, že inscenace Ve dne v noci mne zasáhla nebývale, a alespoň v mém pomyslném žebříčku na ni rozhodně nezapomenu ve výroční anketě. Tím, že měla premiéru 8. 12. 2016 pro ni teprve bude možné na portálu www.i-divadlo.cz hlasovat. Pro dramaturgyni Natálii Preslovou byla tato inscenace první produkcí v NoDu, a trefila do černého hned dvakrát. Cílem nového vedení je totiž přinášet současná témata nejlépe skrze autorské projekty. Motivem terorismu a jeho vnímáním splnila aktuálnost na 100 %, a tím že se v této inscenaci spojila s režisérkou Kashou Jandáčkovou splnila na jedničku i důraz na kvalitní autorskou tvorbu.

Inscenace začíná čtyřmi monology, v nichž se nám představí všechny postavy. Anna Linhartová hraje pařížskou policistku muslimského vyznání Sabah, Karolína Vágnerová spisovatelku a redaktorku Luisu, Jiří Roskot mladíka Kweukeho studujícího Garissa University College v Keni a Jan Meduna tak trochu v anonymitě skrytého nezaměstnaného muže v Paříži. Přestože je podstatná část představení prezentována až dokumentaristickou formou, v úvodních promluvách se s jednotlivými postavami seznamujeme spíše skrze jejich každodenní problémy, ať už je to evidentní absence silného partnerského vztahu u Sabah, nejistý vztah s dcerou u Luisy, studentské nesnáze spojené navíc s poznáváním první lásky u Kweukeho či určité tápání u postavy ztvárněné Janem Medunou.

Nepochybným zlomem je v inscenaci série teroristických útoků. K jejich síle nepotřebovala režisérka žádné speciální efekty. Popisování hrůzných okamžiků v redakci Charlie Hebdo, hudebním klubu Bataclan, u fotbalového stadiónu Stade de France a na keňské univerzitě v Garisse je věcné, detailní, a to i bez jakéhokoliv efektního zpracování. Naopak přístup Kashy Jandáčkové dokazuje, že svému textu věří. Nutno dodat, že plným právem.

Sledováním osudů a rozpoložení postav poté co zažijí teroristické útoky, inscenace pokračuje. Zatímco Kweuke se rozhodne vydat do Evropy, čímž do představení nenápadně vklouzne téma migrace, u Luisy je nejzajímavější její těžké a neúspěšné začlenění se zpátky do společnosti, ve které se nemůže vyhnout každodenní konfrontaci s příslušníky muslimské komunity. Postoj policistky Sabah, jež sama vyznává islám, ale pochopitelně se absolutně neztotožňuje s náboženským fundamentalismem, je další interesantní prvek. Postava Jana Meduny při teroristickém útoku zahyne, čímž dostává prostor jednak jako průvodce dějem, ale především je využit i na částečně komické výstupy. Nápaditě například coby trojnásobný host v televizní debatě.

Představení plyne neuvěřitelně hladce, což je zapříčiněno jak tématem a zpracováním, tak příjemným sžitím se s jednotlivými postavami. Divák musí být samozřejmě ve střehu, protože časová posloupnost hraje v příběhu velkou roli. V inscenaci jsou totiž také ve výtečně propracované kombinaci zastoupeny dominové a motýlí efekty. Každý detail, jenž jakákoliv postava učiní, má naprosto zásadní vliv na její další působení. K tomu je potřeba přičíst nebývale intenzivní nasazení herců a pomalu se dostáváme k výjimečnosti celé inscenace. Nezastupitelnou roli v představení také hraje pohyblivá scéna, jež jednotlivé ostrůvky, na kterých účinkující inscenaci začali, různě propojuje, odděluje a vyjadřuje tak další provázanost a putování postav či toho co symbolizují.

Postupné vyrovnávání se s traumaty teroru a rozkrývání celistvosti příběhů jednotlivých postav pomalu uzavírá pomyslný kruh a nezadržitelně spěje k emotivnímu finále. Koncem představení dostane také více prostoru živá elektronická hudba v podání dvojice Killiekrankie, jež naléhavost závěrečného dějství inscenace podtrhává.

Leckdy se stává, že pokud je dobře udělaný konec, který ve vás zanechá silný dojem, máte trochu nefér sklony vzít na milost celou produkci. Ačkoliv inscenace Ve dne v noci mnou svým finále emočně skutečně otřásla, přičemž došlo na kombinaci dojetí, paralyzaci a nadšení, musím upřímně uznat, že to bylo vlastně logické završení mimořádně propracované, a v neposlední řadě výtečně zpracované hry.

V představení zazní také známá píseň Časy se mění skupiny Golden Kids. Přestože je název tohoto songu jako rčení pochopitelně pravda, což vlastně celá inscenace svým tématem potvrzuje, je rovněž neskonale příjemným faktem, že čas od času se objeví na české divadelní scéně mladí umělci plní entuziasmu s kreativním přemýšlením, kteří dokazují, že není potřeba mít v širším kruhu známé jméno, a přesto jejich tvorba prokazuje ty nejvyšší kvality. A v tom se časy nemění. Stále je na co do divadel chodit.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.