Autorská hra Benešův posel, kterou letos uvedlo Divadlo D21, se nemůže vyhnout srovnání s jinou inscenací na této scéně. Emil čili o Háchovi se v Divadle D21 stále hraje a jedná se právem o významné dílo, často vyprodané a jistě i nezřídka hráno pro školy, alespoň tedy doufám. Na první pohled vybízí inscenace ke srovnání neb ústředními postavami jsou bývalí prezidenti Emil Hácha a Edvard Beneš, kteří patří mezi minimálně rozporuplné osobnosti naší historie. Styčných bodů však tato díla nabízejí víc. Především je to inscenační tým, který je z drtivé části totožný. Autoři jsou Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, kteří se ujali rovněž dramaturgie a režie. Pod výpravou je podepsaný Karel Czech. Hudbu, a to živou pro inscenace složil Daniel Čámský. V obou inscenacích jsou také důležité dvě protagonistky, a to Ivana Huspeková a Hana Mathauserová. Zatímco v Emilovi čili o Háchovi vdechly tyto ženy život slavné dvojici Jiří Voskovec a Jan Werich, v Benešově poslu mají více rolí a celou hru dokáží zásadně osvěžit. Tímto bych chtěl uzavřít, pokud mi to půjde, což ale se obávám nebude tak jednoduché, porovnávání výše zmíněných inscenací. Každá z nich si v každém případě zaslouží žít vlastním životem.

Život Edvarda Beneše je s největší pravděpodobností daleko rozmanitější, než ten Emila Háchy (dlouho mi nevydrželo nesrovnávat). Minimálně z pohledu společenského a politického. Jeho práce v odboji během první světové války, fungování v pozici ministra zahraničí, nástup do prezidentské role, mobilizace, Mnichovská dohoda, exil, dekrety, nástup komunistů, to vše zažít a být u toho by vydalo spíše na seriál než na divadelní inscenaci trvající sotva půldruhé hodiny. Logicky si pak tvůrčí tým musel zvolit buď konkrétní období z Benešova života nebo inscenační klíč, jak touto historií projít, aby se nejednalo jen o pásmo připomínající dějepisnou školní osnovu. Případně samozřejmě najít vhodný mix, aby z něj ale také vyšla divadelní forma, která zaujme.

Výchozím motivem pro inscenaci je situace, kdy v předvečer Mnichovské dohody poslal Edvard Beneš tajně do Paříže ministra sociální péče Jaromíra Nečase, aby skrze naše spojence nabídl odstoupení menší části pohraničí Hitlerovu Německu spojeným s odchodem asi dvou milionů Němců. Nepříliš nadějný plán pojmenovaný později jako „Nečasova mise“ přirozeně neuspěl. Pro inscenaci ale alespoň oživil Benešovo černé svědomí v podobě právě Jaromíra Nečase, kterého hraje hostující Ondřej Pavelka. Tomu také patří úvod představení, v němž čte Respekt, zmíní aktuální statečnost ukrajinského prezidenta a následně zmizí v almaře, ze které se po dobu hry ozývá jako zmíněné černé svědomí nebo spíše symbolicky jako Benešův kostlivec ze skříně.

Drtivou část představení je divákovi předkládána postava Edvarda Beneše jako starce sedícího v županu, odrážejícího nepříjemnou kritiku, případně nostalgicky si lepícího model Eiffelovy věže. Chvílemi se pravda vzchopí, jako v případě scény, kdy nadšeně přednáší o možnosti rozšíření Československého území až k Terstu, ale většinou je z něj cítit velká dávka rezignace a spolehnutí se, že až dějiny jeho obraz snad vytvoří správně. Celá scéna je koncipována jako stará pracovna či spíše zanedbaný kabinet nebo ještě přesněji byt, v němž dožíváte. Nutno dodat, že Petr Pochop hraje Edvarda Beneše přesvědčivě. Vzhledem k tomu, že autoři zřejmě nechtěli stvořit charismatického státníka, ale spíše pasivnějšího seniora, musí Petr Pochop vložit své herecké umění do každičkého detailu, který pak o postavě vypovídá. A to se mu daří, ať už jde o nenápadný úsměv nebo klepající se ruku.

Energii představení dodává, a ano nedá mi to nezmínit, že tomu tak bylo i v inscenaci Emil čili o Háchovi, dvojice Ivana Huspeková a Hana Mathauserová. Do děje vstupují jednak jako zdravotní sestry, které vždy uvadajícího Edvarda Beneše přivedou k čilosti, ale také jako různé osobnosti z jeho života, přičemž nejpovedenější je zřejmě kreace generála Milana Rastislava Štefánika. No a pokud nestačí ani toto oživení, dokáží si ještě účinkující vypomoci zpěvem a hudbou kabaretního charakteru. Trochu mě pak překvapilo, že po úvodní scéně už Ondřej Pavelka nedostává takový prostor, respektive většinou se ozývá ze skříně. Pravdou ale je, že jeho postava své opodstatnění ve hře zcela obhájila a Nečasova předčasná smrt v roce 1945, kdy zemřel ve Walesu, přičemž jeho popel byl rozprášen zřejmě mezi keře hlodáše evropského, jehož květy jsou součástí i tekutin používajících se následně při pocitech pesimismu až beznaděje, je více než symbolická.

Benešův posel je po divadelní stránce hravá inscenace a má i svoji vypovídající hodnotu. Obávám se, že takový přesah, aby byla pochopena celistvá osobnost Edvarda Beneše však ani mít nemůže, a abych řekl pravdu zaměření se na jednu konkrétní problematiku by zřejmě hře prospělo. I tak se ale jedná o zajímavou inscenaci a doufám, že dvojice Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček se v Divadle D21 ještě se svojí tvorbou objeví. Předpokládám, že v prezidentské linii pokračovat již nebudou, byť snažit se v krvavém monstru Klementu Gottwaldovi najít alespoň promile člověka by byla velká výzva.