Pan Polštář je pro mě nejen nejvydařenější hrou věhlasného dramatika Martina McDonagha, ale jedním z nejlepších divadelních scénářů, který kdy vznikl. V červnu roku 2005 ho v české premiéře a ve svém vlastním překladu uvedl v Činoherním klubu režisér Ondřej Sokol a pro mě se tato inscenace na dalších devět let, kdy byla reprízována, stala každoroční příležitostí ji navštívit. Neodolal jsem a po její derniéře jsem ještě zhlédl divadelní záznam v Činoherním klubu na plátně během jedněch divadelních prázdnin. Temná scéna Adama Pitry, vhodně zvolené kostýmy Kataríny Hollé, atmosféru neskutečně umocňující hudba Jana P. Muchowa a herecký koncert kvarteta Ondřeje Vetchého, Michala Pavlaty, Jaromíra Dulavy a Marka Taclíka (ve hře vystupovali ještě Petr Meissel a Lenka Skopalová), což byla první liga souboru Činoherního klubu, a především bezchybná režie Ondřeje Sokola, to byl jednoduše opakující se zážitek na celý život. Tento úvod jsem si nemohl odpustit nejen z nostalgie, ale také z důvodu, aby bylo jasné, že jakékoliv jiné nastudování je pro mě nemožné vidět zcela oproštěn od vzpomínek na tuto legendární inscenaci, a rovněž se nedokáži vyhnout srovnávání. Pan Polštář uváděný aktuálně v Divadle Rokoko sice nedosahuje mých přirozeně nepřekonatelných 100 %, ale nejen kvůli geniálnímu textu jej mohu s klidným svědomím doporučit. Ano, Pan Polštář se opět povedl.

Kdo text Pana Polštáře neznáte, raději snad ani nečtěte dále. Nehodlám sice prozrazovat příliš, ale hra má natolik fascinující průběh, celou řadu zvratů ať již v ději či ve vývoji postav, že by byla škoda přijít o jakýkoliv zážitek jen díky několika neobratným řádkům. Pokud neznáte de facto cokoliv z tvorby Martina McDonagha, která zahrnuje kromě divadelních her i čtyři celovečerní filmy pyšnící se nejen nespornou kvalitou, ale i dvěma Oscary pro Sama Rockwella a Frances McDormand, mohli byste čtením mé reflexe přijít rovněž o svým způsobem šokující autorovy postupy, které zahrnují především vyobrazování neobyčejných druhů násilí. V Panu Polštáři se tak děje nejen hlavní postavě, ale skrze jeho povídek i dětem, což samo o sobě jistě nemusí být příjemné. Pamatuji si, že na jedné repríze v Činoherním klubu musel Ondřej Vetchý zaskočené diváky upozornit, že: „… kdo chcete odejít, jděte teď, protože pak už to bude jen a jen horší…“. Kdo ale čtete dále, pojďme se společně podívat na zpracování Pana Polštáře mladým režisérem Tomášem Rálišem.

Neutěšené podkroví se skříní, kovovou postelí, starými školními židličkami a oknem, z něhož vidíte pouze do nebe, je modrý pokojíček na hony vzdálený tomu útulnému Jaroslava Ježka. Ponurý, oprýskaný, zanedbaný, takový je prostor, v němž se odehrává celé představení. Přirozeně je též spíše tmavý a světlo se objevuje především používáním ostrých reflektorů, které tak mají v představení důležitou roli. Scéna Jakuba Perutha naprosto skvěle dokresluje atmosféru, kterou bylo potřeba pro Pana Polštáře vytvořit. Mimochodem je Jakub Peruth podepsaný i pod scénou v inscenaci Ježek, o našem slavném skladateli, jehož pokojíček jsem zmínil výše, a která je rovněž na repertoáru Městských divadlech pražských. Výchozí motiv Pana Polštáře, a taktéž náplň úvodních pasáží, je předvedení spisovatele morbidních povídek Katuriana Katuriana Katuriana (dále budu používat už jen jedno z jeho tří jmen, které mu sadističtí rodiče věnovali) na scénu dvojicí vyšetřovatelů. První z nich se jmenuje Tupolski, hraje ho Tomáš Havlínek, a je evidentně mozkem v tomto duu. Druhý policista Ariel Radima Kalvody je více zaměřen na fyzickou stránku vyšetřování včetně mučení. Působí zde slovy autora, respektive postavy Tupolského, jako policejní pes. Přestože se jedná o fiktivní totalitní zemi a zprvu se může zdát, že půjde částečně o politické drama, je poměrně rychle vysloveno obvinění. Na základě spisovatelových povídek zemřely dvě děti a třetí se pohřešuje. Nutno dodat, že v defacto každé Katurianově povídce se opět slovy jedné z postav „nakonec ošklivě vyjebe s nějakým dítětem“ a to natolik specificky, že není pochyb o tom, že realita a psaná fikce spolu souvisejí.

Vypjatá situace policejního výslechu je později umocněna faktem, že vyšetřovatelé drží v druhém pokoji spisovatelova mentálně postiženého bratra Michala, a evidentně ho neváhají použít jako donucovací prostředek pro přiznání. Ještě je potřeba doplnit, že Katuriana hraje Aleš Bilík a z hereckého kvarteta září jeho herectví nejjasněji. Jeho bratra ztvárnil nový člen souboru Tomáš Dalecký. Blízký vztah mezi bratry je v průběhu představení celkem přesvědčivě prezentován ve scéně, kdy mají možnost zůstat sami bez policistů, ale také skrze povídky, které dostávají čím dál větší prostor a sami jsou jakýmisi dalšími postavami ve hře. Už jsem zmínil, že Pan Polštář je plný nečekaných zvratů a nevidím důvod jej zde všechny vypisovat, proto bych se ještě zaměřil na tvůrce inscenace.

Režisér Tomáš Ráliš zcela správně akcentuje temnost celého příběhu. Kromě výše zmíněné scénografie tomu také vydatně dopomáhá hudba, pod níž je spolu s hercem Tomášem Daleckým podepsaný. Tklivé tóny piana dokáží stupňovat napětí, ukázat bezvýchodnost hlavní postavy i vhodně doplnit finále představení, které zobrazuje specifickou něhu a křehkost příběhu, ač se jedná o palčivý smutek. U hereckých výkonů se nedokáži zcela ubránit porovnání s kolegy v Činoherním klubu, ale tím případné čtenáře nechci zatěžovat. Bezpochyby nejlépe zvládá svůj těžký part Aleš Bilík v postavě Katuriana. Balancuje na hraně ustrašení pramenící z nejistoty situace, odhodlání bránit bratra i povídky, až po záchvaty šílenství přecházející téměř do projevů deviace, což pro mě byla nová rovina spisovatele Katuriana a musím říct, že mi zapadala do kontextu nakonec velmi přesvědčivě. Tomáš Havlínek jako vyšetřovatel Tupolski, kterého neskrývavě baví drsná hra s obětí, předvádí jak svoji zákeřnost a slovní krutost, tak také až familiární přístup k zatčenému, což na první pohled nepůsobí příliš věrohodně, ale vlastně tím potvrzuje, jak tato postava ukazuje, že má spisovatelův osud pevně ve svých rukou. V mém světě není možné tuto postavu ztvárnit lépe, než jak to provedl pan Michal Pavlata, ale rozhodně i Havlínkovo pojetí má svůj půvab. Tupolského kolega Ariel má ve hře určité omezení, protože je jasně daná jeho fyzická nadřazenost. Výškový rozdíl mezi Alešem Bilíkem a Radimem Kalvodou sice nepůsobil jako Arielova převaha, ale zase o to více umožnila v závěru hry větší věrohodnost téměř náhlé empatie k již odsouzenému spisovateli. I Radim Kalvoda tedy krásně zapadl do promyšlené mozaiky postav. Jeden ze dvou hereckých problémů pro mě bylo pojetí zaostalého Katurianova bratra Michala Tomášem Daleckým. Samotného herce nehodnotím. Navíc jsem jej viděl poprvé a nehrál nijak špatně, ale i přes solidní ztvárnění Michalovy naivity, dětskosti a komplikovanosti nebyl příliš jasně zobrazen jeho mentální deficit. A právě ten jen jedním ze základních kamenů vývoje příběhu. Michal Tomáše Daleckého jako by skrýval, zda své postižení dokonce minimálně částečně nepředstírá, což dle mě jde přímo proti samotnému textu. Druhým hereckým problémem pak bylo ztvárnění rodičů bratrů, a také opatrovníků jedné postavy z Katurianovy povídky Tomášem Havlínkem a Radimem Kalvodou. Rozumím tomu, že pro takto malé role nesáhl režisér pro další účinkující, jelikož třeba Tomáš Dalecký jednu malou dívku rovněž ze spisovatelovy povídky zahrál hezky, ale nechtěně tím tvůrci částečně ubrali na drsnosti hlavních postav Havlínka a Kalvody, tj. vyšetřovatelů.

Jestli měl pro zpracování Pana Polštáře v Divadle Rokoko nějaký větší význam překlad Kláry Vajnerové nedokáži dost dobře posoudit. Ten původní Ondřeje Sokola se mi přirozeně dostal pod kůži, ale větší odchylky jsem od něj nezaznamenal. V konečném důsledku je to však pro diváka nepodstatné. Rozhodně z textu nic zásadního nezmizelo. Jen mi přišlo, že nebyl chvílemi kladen podstatnější důraz na Katurianovy povídky jako takové, ale to je opět pocitová záležitost, protože to zásadní v představení zaznělo. V každém případě je Rálišův Pan Polštář nejen důležitým obohacením repertoáru Městských divadel pražských, ale též velmi nadějným příslibem pro další režie tohoto mladého umělce. McDonaghův text převedl na jeviště s podstatným důrazem na palčivá témata jakými jsou vztahy v rodině, zneužívání dětí, vyvíjení psychického nátlaku na slabšího, pocity viny i neviny a řadu dalších v kombinaci s humorem nejčernějšího rázu, což celé tvoří nezapomenutelnou mozaiku. Geniální text je tak opět na scéně, a to v jedinečné atmosféře. Doufejme, že na repertoáru vydrží dostatečně dlouho. Nevadil by mi ani stejný počet let jako u inscenace v Činoherním klubu, protože i toto zpracování má potenciál opakovaných návštěv.