Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Hnusný ztráty
Lukáš Holubec, 9.12.2020

Po tematických sezonách dramaturgicky pojmenovaných „S kým žijem?" a „O čem jsme zapomněli mluvit?" rozjeli v A studiu Rubín tu aktuálně žel neprobíhající sezonu autorskou hrou Lucie Ferenzové a Jiřího Ondry s názvem Perníková chaloupka (čekání na lopatu). Ta jistě naplňuje rubínovské motto „Sezona velkého úklidu" zvolené pro období 2020/2021, ale přesahuje i do v úvodu zmíněných dramaturgických plánů, neb hlavním tématem této hry je Alzheimerova choroba, jež jistě nastoluje otázku, s kým žijeme, ať už v rovině společnosti či domácnosti, ale také se o této nemoci postihující 3 % populace mezi 65 a 74 lety, 19 % populace mezi 75 a 84 lety a 47 % lidí starších 85 let až tolik nemluví. A to i v situaci, kdy na tuto chorobu dosud není účinný lék a počet lidí touto zákeřnou nemocí trpících stále roste. Její nepopularitu můžete porovnat například s čínským virem, kvůli kterému měla novinka A studia Rubín, jestli se nemýlím, zatím pouze jednu reprízu.

Lucie Ferenzová a Jiří Ondra, který je kromě autora též režisérem Perníkové chaloupky (čekání na lopatu), zvolili pro svůj velký úklid tragikomický text sledující dvě dějové linky, jejichž společným jmenovatelem je zmíněná nemoc. Předlohou jim byla jak známá pohádka, tak především kniha rakouského spisovatele Arno Geigera Starý král ve vyhnanství, obsahují zpověď syna, jenž si možná trochu paradoxně až skrze zákeřnou chorobu našel cestu ke svému otci na sklonku jeho života.

Na jedné straně tedy sledujeme neustále se ztrácející duo Jeníčka a Mařenky v humorně podaném ztvárnění skutečných sourozenců Štréblových a promluvy syna s otcem s pochybnou zpětnou vazbou v sympatickém výkonu Richarda Fialy a v obdivuhodném a vynikajícím podání Miloslava Mejzlíka, který se letos objevil pouze ve dvou premiérách, ale jak za Kacířské eseje uvedených ve Studiu hrdinů, tak i za výkon v novince A studia Rubín zaslouží nezpochybnitelné absolutorium.

Od prvních chvil zaujme především retrem zavánějící výprava Andrijany Trpković, která může odkazovat na určitý návrat do dětství a do vzpomínek, k nimž je jistě většina stáří logicky odkázána. Tvůrci si také pečlivě hlídají hranici komiky a tragiky, aniž by neúnosně přepadali na tu či onu stranu, čemuž pomáhá rovněž uvolněná hudba Václava Hoskovce a kousek ze svého muzikálního nadání nabídne i Richard Fiala.

Jestliže jsem zmínil balanc na hraně tragikomiky, je ale to právě dvojí dějová linka, jež se v průběhu času pochopitelně protne, která mi minimálně v první polovině představení ne zcela sedla. Precizně propracované scény syna a otce, jak co do textu, tak i hereckého projevu, skoro až násilně přerušuje pohádkové bloudění ztracené dvojice působící nepříliš přesvědčivě, a alespoň pro mě jen čekající, až si své odůvodnění v inscenaci obhájí po propojení ve scéně oslavy narozenin otce, která je však naopak nenásilná a navíc jemně zapojí i diváky, čímž umocní autenticitu příběhu. Přesto jsou nejsilnějšími chvílemi představení dialogy syna a otce ve své nepředstavitelné těžkosti pro obě strany.

Pro tvůrce byly tedy velkým úklidem spíše neradostné stavy Jeníčka a Mařenky, což se potvrdilo i ze soukromých videoprojekcí. Pro mě se ale jen tímto doplnilo podezření, že se tak trochu musel rozvolnit souběžně probíhající příběh, který by ve své tíze sotva utáhl všeobecně vnímanou rubínovskou lehkost. Nejsem si jistý, zda to není škoda. Možná by si se samotnou adaptací Starého krále ve vyhnanství Lucie Ferenzová a Jiří Ondra nevystačili, ovšem když si vybavím bezbranného, ale zatvrzelého Miloslava Mejzlíka, jenž u mne vzbudil silné dojmy a emoce na hraně lítosti i radosti z ryzího herectví a dobře zvládnuté režie, přikláním se k variantě, že se inscenace skládá ze dvou pro mě nevyrovnaných rovin. I tak se však jedná o povedenou hru, kterou mohu jedině doporučit. Ano, hraje se o hnusných ztrátách, které nás v životě buď potkaly, nebo potkají, ale jsou předváděny s lehkostí a A studio Rubín má tak v podobě Perníkové chaloupky (čekání na lopatu) svůj bohatý repertoár rozšířen o další povedenou inscenaci.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.