První letošní premiérou Divadla X10 se stalo zpracování oceňovaného románu rodného Španěla, který později přesídlil do Argentiny. Jméno spisovatele je Andrés Barba a název románu Město světla. Pokud jste se s autorovou tvorbou již někdy seznámili, tak to velmi pravděpodobně bude právě tato kniha, protože to je dosud jediné dílo, jež bylo do češtiny přeloženo. Samozřejmě vy z vás, co čtete knihy v originálním jazyce a umíte španělsky, možná znáte i jiné autorovy výtvory. Já se přiznávám, že jsem neměl povědomí ani o Městu světla, ale i v tomto ohledu mě divadlo někdy otvírá dosud neobjevené obzory. V Divadle X10 mi je tedy pootevřel autor dramatizace a kmenový dramaturg této scény Ondřej Novotný, a to v nastudování slovesného režiséra Pavola Viechy, pro něhož to byla první práce uvedena pod hlavičkou českého divadla.

Kniha Město světla je považována za takzvaný „pralesní román“. Odehrává se ve fiktivním jihoamerickém městě San Cristóbal, v němž v době devadesátých let za ekonomického rozkvětu vytvořila skupina dvaatřiceti dětí vlastní komunitu. Přesunuly se do pralesa na okraji města, vytvořily si vlastní jazyk a řídily se pravidly, která byla v přímém kontrastu k většinové společnosti San Cristóbalu. Svým způsobem se jednalo o anarchisty, což místní obyvatelé považovali za nemalou hrozbu, a protože začínalo docházet ke střetům, byl samozřejmě konflikt víceméně nevyhnutelný, jelikož rozumný dialog je obecně ve světě evidentně nepřekonatelnou překážkou a výjimku netvoří ani směřování děje Města světla.

Představení začíná dialogem mezi novinářem a bývalým ředitelem městského odboru sociálních věcí, který byl přímým svědkem událostí v devadesátých letech. Jedná se tedy o vyprávění po dlouhé době, což do příběhu samotného přidává další aspekt, kterým je zpětný pohled, nespolehlivost na přesné vzpomínky i vlastní úprava skutečností. Navíc novináře hrají dva účinkující a vypravěče dokonce tři herci, což zase otvírá dveře různým scénickým kolážím. A aby toho nebylo málo, všichni herci přecházejí z jedné postavy do druhé, ať už se jedná o pralesní děti, jejich oběti nebo rodiče dětí, které se postupně do netradiční gangu přidávaly. Možná to takto napsané vypadá příliš komplikovaně, ale inscenaci to dělá pohybově sugestivní a divák má velký prostor pro imaginaci, což je možná nakonec ta největší devíza Města světla.

Pavol Viecha dokazuje, že se mu podařilo z pětice účinkujících, kteří jsou jinak stabilními členy většiny inscenací Divadla X10, dostat to co potřeboval, tj. nezbytnou souhru natolik důležitou v prolínání postav i nenucenou suverenitu v různorodých hereckých polohách, a především pak v přednesu, jelikož textu je ve hře více než dost. K tomu si však režisér ještě pomohl nepřehlédnutelnou vizuální složkou. Scéna a kostýmy, pod nimiž jsou podepsány dvě slovenské dámy Magdaléna Vrábová a Dáša Kinik dělají z Města světla pestrobarevný svět tolik podobný Latinské Americe. Zelená vana, v níž se postupem smočí tuším úplně všichni, oranžový paraván, žlutá televize, vínový župan, větrák, nějaká ta palmička, to vše navozuje příjemně autentickou atmosféru. I samotné finále hry spoléhá na světlo, tmu, nasvícení. A asi bych neměl opomenout i hudbu Matěje Šímy, který v inscenaci i účinkuje. Není vlezlá a stupňující se mohutnost zvuku dodává konci představení důraznou tečku, která by mohla diváky zaujmout.

Jak jsem psal v prvním odstavci, jsem neznalý předlohy, takže nedokáži posoudit, nakolik byli tvůrci inscenace ovlivněni, limitováni nebo inspirováni románem, ale ve výsledném divadelním tvaru mi přijde, že se nastoluje až příliš témat, což by jistě nemuselo být na škodu, ale ubírá to na poutavosti a dynamice. Navíc se tématům, zřejmě i pro jejich velké množství, nevěnuje hra hlouběji, ale pouze je vypouští do sálu. Aktuální je jistě odcizování dětí od svých rodičů. To však v inscenaci vytváří konflikt nejen mezi generacemi, ale také mezi svobodou a omezováním, mezi většinovou a menšinovou částí společnosti a možná i mezi přírodou a městem. Ondřej Novotný a Pavol Viecha se dotýkají taktéž problematiky trvání konfliktu, jehož délka nebo odstup od něj obsahuje širší časový rámec, což vytváří i ze současnosti tolik známý fakt, že se po delší době už většina lidí nedokáže shodnout na původci počátku problému, o co v něm vlastně šlo a tím i relativizuje pravdu. V tomto bodě může Město světla připomínat i loňskou premiéru Divadla X10 Filoktétés. Last minute. Sám Ondřej Novotný také v rámci promluvy o hře zmiňuje další rovinu, kterou je alibistický postoj k obětem, což zase rozvíjí témata empatií a zodpovědností. Na jednu stranu má tímto vším inscenace širokou mnohovrstevnost, navíc podpořenou pestrou režií Pavola Viechy, na straně druhé jí ubírá na celkovém zásahu. To však platí přirozeně u mé osoby. Věřím, že pro mnohé diváky by mohlo být Město světla o něco intenzivnějším zážitkem než pro mě, který ho oceňuje, ale v celkovém pohledu ho vidí jen jako solidní standard či mírný nadstandard Divadla X10, byť s dovětkem, že tamější dramaturgie naštěstí nepřešlapuje na místě, což už z ní samo o sobě dělá jednoho z progresivního leaderů naší scény.