Jean-Claude Carriéra byl jedním z nejvýznamnějších francouzských scénáristů, jenž pracoval s mnoha velikány světového filmu, jakými byli Andrzej Wajda nebo Miloš Forman. Zemřel loni ve věku 89 let a přibližně rok po jeho skonu sáhl divadelní spolek Kašpar po jeho již mnohokrát uváděné divadelní hře z roku 1994 s názvem Terasa. Tu již měli možnost navštívit diváci na scénách divadel v Kladně, Jihlavě a Chebu. Dlouhých třináct let jej pak má na repertoáru Divadlo Bez zábradlí. Já mám zkušenost z jejího prvního nazkoušení v České republice. V roce 2001 uvedlo hru o lásce, spontánnosti, lehkosti, humoru, cudnosti, přírodě a nejisté totožnosti hrdinů, jak pronesl sám autor, Divadlo Na zábradlí. Režisér Jiří Pokorný tehdy využil sílu souboru a obsadil do ní například Leoše Suchařípu, Jiřího Ornesta, Karla Dobrého, Igora Chmelu nebo Marii Málkovou. A musím uznat, že tehdy mě absurdní aktovka zaujala pro svoji těžko popsatelnou specifičnost, lehkost a humor. Sám jsem tedy byl zvědavý, jak se z inscenačního hlediska nikoliv jednoduchou látkou popere dramaturgyně lenka Bočková a režisér Filip Nuckolls, přičemž mi v hlavě hlodala i myšlenka, z jakého důvodu dnes sahat právě po této hře.

 Výchozí motiv inscenace je situace milostného páru Madeleine a Etienna, kteří evidentně dospěli do fáze vyhoření a rozchází se. On čte v jejich bytě noviny, ona čeká na svého nového amanta. Překvapivě klidná scéna je předobraz, co diváka čeká. Jakoukoliv bizarnost totiž veškeré postavy přijímají většinou rezignovaně nebo přinejmenším apaticky. Pokud projevují city, nikdy není jisté, zda se jedná o upřímnost, přetvářku nebo nedorozumění. Do bytu, v němž se celý příběh, pokud to vůbec můžeme příběhem nazvat, odehrává se postupně dostane žena z agentury, zájemce o byt Astruc, jeho přítel Maurice a postarší manželská dvojice prostě pojmenovaná jako generál a generálova žena.

 Absurdní chování postav je jednou z dominant hry, přičemž je potřeba k tomu přičíst i pro všechny nepochopitelně lákavý aspekt v podobě terasy bytu, jejíž výjimečnost sice pro jistotu zmiňovat nebudu, ale dalo by se na ní nahlížet i ve smyslu vnějšího nebezpečí. A ačkoliv je zajímavým bodem inscenace, v Nuckollsově nastudování zas tak velkou roli nehraje. Otěže představení totiž mají v rukou účinkující, jelikož Terasa je i přes surrealistický kabát přeci jen konverzační hra.

 A dost zřejmě herecká nevyváženost a dost možná i nepříliš přesvědčivá souhra je dle mě jedním z kamenů úrazu. Zatímco Jan Meduna a Marek Pospíchal, kteří se pohybují spíše na jiných divadelních scénách, působili suverénním dojmem a své postavy pojali čistě jako karikatury, přičemž komika zde příjemně ladila s absurditou scén, dojem z ostatních účinkujících jsem měl v lepším případě rozpačitý. Zdálo se mi, jako kdyby hráli trochu jinou hru. Chvílemi vážnější, ale častěji pouze nudnější. Rozumím, že Terasa je založená na tom, aby postavy působily nezúčastněným dojmem, ale pokud to tříští tempo a směr představení, nemůže být výsledek svižná aktovka, jakou by mohla Terasa být.

 Ačkoliv je mi dlouhodobě tvorba Filipa Nuckollse více než sympatická a u mnohých režií bych zvolil i větší komplimenty, v Terase jsme se absolutně minuli. Myslím si dokonce, že nevzrušivost inscenace je zapříčiněná z velké části právě hereckými výkony, přičemž nekritizuji nasazení nebo uměleckou kvalitu, ale spíše nepochopení. Můj výsledný dojem je přibližně takový, že pokud bych se každého účinkujícího o samotě zeptal, o čem si myslí, že hra je, obdržel bych sedm různých odpovědí. Finální otázku, proč divadelní spolek Kašpar sáhl zrovna po Carriérově textu a uchopil je tímto způsobem, nechám viset ve vzduchu.