Fragment Vojcek, který napsal v roce 1836 tehdy třiadvacetiletý německý spisovatel, a jak se také s oblibou píše též revolucionář Georg Büchner, je poměrně oblíbené dílo pro české divadelníky. Zřejmě právě jeho otevřenost a pouze načrtnuté myšlenky, které mohou odkazovat jak k idey francouzské revoluce, tak ale i třeba k zajímavému experimentu s hrachovou kaší, kdy bylo vojsko nuceno stravovat se výhradně tímto pokrmem čtvrt roku, aby se zjistilo, zda se dá vyživovat tato skupina obyvatel lacině, lákají k rozvinutí základu díla, které Georg Büchner pro svůj skon v pouhých třiadvaceti letech nemohl dokončit. Tentokrát se látky ujal divadelní spolek Lachende Bestien Michala Háby, který upravil název v souladu se svojí poetikou na VOJCEK_jednorozměrný člověk. Kdo Michala Hábu nebo spíše jeho dílo anebo ještě lépe jeho dílo ve spolku Lachende Bestien zná, nemůže být ani překvapen podtitulem, jenž zní: „Sociální porno z dob pozdního kapitalismu. Třeskutá crazykomedie.“ S trochou nadhledu a zjednodušení je to myslím trefné pojmenování každého díla této již zavedené divadelní skupiny.

Takovou malou zajímavůstkou úvodem může být informace, že titulní postavu v Hábově provedení hraje Mark Kristián Hochman, který už se s touto rolí potkal před několika lety v HaDivadle v režii Miroslava Bambuška. A dvorní skladatel Lachende Bestien Jindřich Čížek zase složil hudbu už k Vojckovi, který se hrál v Divadle D21, zde v režii Jiřího Ondry. Tyto informace snad kromě potvrzení o malém českém divadelním rybníčku ovšem vůbec nic neznamenají. Nicméně i VOJCEK_jednorozměrný člověk má dosti rozmělněný úvod. Na jevišti Divadla X10, kde se nyní Lachende Bestien producírují, se fyzicky velmi intenzivně rozcvičuje právě Hochman, který diváky informuje kolik minut zbývá do začátku představení. Toto intro je zajímavé i z pohledu, že postavu, kterou Hochman hraje, Hába záměrně nechává fyzicky téměř uštvat, což je jedno z poselství inscenace, protože: „Co je to, Vojcek? Člověk a věc zároveň? No přece otrok, Vojcek! Ale to už se dnes nenosí. To už je obnošený kostým. Dneska se nekupuje celý člověk, ale jen jeho práce – věk humanity, Vojcek. Nebo ne?“

Jak už bývá dobrým zvykem, Michal Hába stvořil představení, jež jest ostrou kritikou kapitalistické společnosti. Nebojí se jít do krajností, a proto se hraje o novodobém otroctví, kdy je jedinec vystaven takovému tlaku, že stejně jako postava Vojcka pouze pracuje a nemá žádný čas ani na rodinu, ani na spánek. Navíc je opět jako vždy inscenace plná metafor, různorodých odkazu, narážek, vtípků, komentářů, zcizením a pochopitelně zabalena do poutavého a bezchybného hudebního hávu Jindřicha Čížka, který jako jeden z pětice účinkujících navíc dostává i solidní prostor jako tambor a pasák jediné dámské postavy Marie, Vojkovi milé, ale jinak reifikované děvky. A nutno ještě dodat, že tradičně nápaditá a barevná je i scéna Adriany Černé.

Jestliže vám přišlo, že jsem v předchozím odstavci pojmenoval plno prvků, které jsou v inscenaci přítomné, tak vězte, že jsem uvedl jen minimum. Nicméně nemusíte mít případně obavy, že byste se ve hře ztratili. Michal Hába umí ve dvouhodinovém představení diváka strhnout jak tempem, které nedá vydechnout, tak i postupnému posouvání děje. Holič a vojenský sluha Vojcek je tak nejprve řádně představen, a poté ho jeho dva hlavní vodiči, respektive autority, které zastupují mocné, provádí vývojem představení. Tomu výborně napomáhá oslovováním Vojcka třetí osobou množného čísla, čímž z něj dělají opět spíše pracovní nástroj nebo věc než člověka. A tak tu máme na jedné straně úpadek elit, které Hába kritizuje dlouhodobě, a na straně druhé soucit s utiskovanými, což má společné s autorem Georgem Büchnerem. Mimochodem výtečně se podobnému tématu věnoval Hába již v inscenaci Hrdinové kapitalistické práce, což byly reportáže nejhůře placených prací z pera Saši Uhlové, donedávna uváděné v Divadle Komedie.

Mark Kristián Hochman je jako Vojcek nejen v neuvěřitelné fyzické kondici, ale i herecky vše zvládá s bravurou, takže jeho případná ocenění v divadelních anketách jsou naprosto na místě. Pozadu ovšem v žádném případě nezůstává ani Kryštof Bartoš, který je jako hejtman, respektive hejt-man naprosto přesný. Nádherně odpudivý manipulátor si nechá od Vojcka klidně i depilovat pozadí. Podobně nechutný, byť s uhlazenějším úsměvem. je i lékař v podání Ondřeje Jiráčka. Oba tu zastupují mocipány, avšak je ke zvážení, zda v konečném důsledku nejsou i oni oběťmi.

Ačkoliv by inscenaci slušelo určité zkrácení, což ale těžko vytýkat dramaturgii, protože si dokáži představit, jak Michal Hába dokáže obhájit každé slovo, které ve hře zazní, přeci jen se nakonec i samotný děj posune do své závěrečné pasáže, v níž do té doby ždímaný Vojcek probudí v sobě revoltu a dokáže se vzbouřit, protože: „Pracuji, tedy jsem. Akorát že vůbec.“ Nakonec tak dojde k osvobození nejen figur, ale vlastně i herců a k finálním bujarým vodním oslavám jsou vyzýváni i diváci. Tohle odlehčení tak vlastně podtrhuje Hábovu jedinečnou poetiku, a sice, že ač vytváří dílo až přesycené obžalobou téměř všeho a všech, nakonec je vše strženo a zdůrazněno, že se jedná „jen“ o divadlo, byť umělecky na vysoké úrovni a kreativně úchvatné. Koneckonců, každý si asi nakonec sám zhodnotí, jestli se zasměje nebo rozesmutní vysvětlením a uvědoměním si, že: „My všichni jsme tak trochu Vojcek.“.