V České republice je ročně spácháno až 12 000 znásilnění. Pro představu je to jedno znásilnění každých 44 minut. Z tohoto počtu je pouze mizivé procento oznámeno, a navíc každý druhý pachatel je potrestán pouze podmíněným trestem. A to se nebere v potaz, kolik pachatelů potrestáno není, protože tento ohavný čin je přirozeně často těžké dokázat. Vzhledem k tomu, že více než 50 % případů probíhá v rámci známých lidí nebo rodiny, je poměrně dost lichá a ve společnosti zažitá představa znásilnění v noci v parku. Podob sexuálního obtěžování a násilí je celá řada a právní systém pokulhává v mnoha ohledech. Teprve nyní, od 1. 1. 2025 se zpřísňuje definice znásilnění, která konečně upravuje, že styk nemusí být vynucený jen silnou. Nesouhlasem se tak nově bude brát třeba pláč, gesto nebo slovo. Úplně jednoduše „ne je prostě ne“. O tomto tématu by se žel dalo psát opravdu dlouho. Například jsem nezmínil ještě problematiku sekundární viktimizace. Ale přeci jen se chci nyní věnovat tomu hlavnímu, a tou je inscenace Na první pohled, které dávám 100 %, což je u mě vůbec poprvé od září 2015, kdy jsem nastoupil do redakce tohoto portálu. Je pravda, že jsem absolutní hodnocení mohl s klidným svědomím použít i v několika jiných případech, ale jestli jsem si měl počkat na skutečně zásadní počin, tak tím inscenace Na první pohled bezpochyby je.

Na první pohled je monodrama australské autorky Suzie Miller. V originále se hra jmenuje Prima Facie, což je termín, který v britském právním systému znamená předběžné slyšení. To je proces, v němž se rozhoduje, zda je žaloba dostatečně odůvodněná, což může především právě u znásilnění být problém, jelikož se často jedná, jak se říká slovo proti slovu. Ačkoliv se jedná o úspěšnou autorku, a právě hra Prima Facie z roku 2019 se hrála nejen v Austrálii, ale také v Londýně či New Yorku a získala řadu cen, pro českého diváka se zřejmě bude jednat o nepříliš známé jméno. Nedohledal jsem, že by nějaké české divadlo uvedlo jakoukoliv hru Suzie Miller. I Prima Facie se v překladu Na první pohled dočkala české premiéry až v roce 2023 ve Studiu Švandova divadla. V překladu Zuzany Joskové ji nastudovala režisérka Lucie Ferenzová s dramaturgem Davidem Košťákem a do hlavní role obsadila naprosto úchvatnou Marii Štípkovou.

Pokud jste hru neviděli, tak si jednak okamžitě pořiďte vstupenku, a to i z důvodu, že bývá aktuálně vyprodáno na dva až tři měsíce dopředu, a pak možná ani nečtěte dále. Ona je sice inscenace poměrně předvídatelná, ale vždycky je lepší nejprve ji vidět, a pak až o ní číst. Scéna ve Studiu Švandova divadla je poměrně strohá.  Dominantou je gauč v tělové barvě, u zadní stěny pod plátnem je umístěná souprava bicích a na stěnách visí několik kabátů. Jednoduchou, ale maximálně funkční scénografii stvořila Jana Hauskrechtová. Jelikož jsem zmínil hudební nástroj, rovnou doplním, že jej během představení ovládá Markéta Dvořáková-Ptáčníková, čímž výtečně dokresluje atmosféru příběhu, a také zdůrazňuje přechody v něm. Navíc je využita i jako herecký doplněk (což nemyslím nijak urážlivě) pro sólo jízdu Marie Štípkové. Další jméno, které zde ještě nepadlo, ale je neméně podstatnou součástí této mimořádné inscenace, je Zuzana Sceranková, jejíž kostýmy mají nejen svá opodstatnění, ale doslova žijí s příběhem.

Půldruhé hodiny trvající představení začíná představováním hlavní postavy. Právnička Tessa vystupuje sebevědomě, je nekompromisní, své solidní postavení si vydobyla tvrdou prací, přestože startovní čáru neměla blíž k cíli jako řada jiných. V dokonale padnoucím obleku, působí podobně dokonale. Jistě nikoliv náhodou je její specializace obhajoba mužů obviněných ze znásilnění. Nicméně její profesionalismus dokládá věta, kterou si volně vybavuji: „Nejsme soudci, jsme vypravěči, my nesoudíme.“ Na první pohled (!) se jedná o logické zdůvodnění náplně její práce. Už v této úvodní části je Marie Štípková bezchybná. Cílevědomé ženě dodává energii žokeje, což je podtrženo jejím zevnějškem, ale diváka si k sobě příliš nepouští. Možná by v této chvíli stálo za úvahu, proč obecně muži s ostrými lokty budí větší diváckou náklonnost než rozhodná žena s touhou prosadit se. Koneckonců mužský pohled a jeho vliv na společnost je jedním z poselství inscenace.

Očekávaným zlomem je situace, kdy se sama Tessa stane obětí znásilnění. Pro zdůraznění problematiky se jedná o znásilnění od kolegy, se kterým již měla postava v minulosti dobrovolný pohlavní styk a stalo se tak pod vlivem alkoholu. Toto vyobrazení je použito jistě v úmyslu, aby byl kladen důraz na ono: „Ne je ne v každé situaci.“. Samotný akt je nápaditě rekonstruován pomocí již zmíněného gauče a zajímavě je použita i projekce, pod níž je mimochodem podepsána Dita Havránková, kdy se v tento moment promítání zasekne a popisování aktu hlavní postavou je představováno stylem, kdy sama vystupuje ze svého těla a je pouhým vypravěčem nikoliv vládcem nad svým osudem.

Poslední třetina představení pak líčí marný boj s justicí. Ovšem takto napsáno by to nevyznělo v celé své velikosti. Po nahlášení případu policii se totiž dostávají na povrch nejen samotné útrpné soudní procesy, které navíc postava moc dobře zná, ale postupně se nabaluje ona sekundární viktimizace. Zatímco násilník žije dál téměř bezstarostným životem, Tessa je nejen oběť znásilnění, které si musí navíc připomínat každým výslechem, ale též ztrácí své sebevědomí, přátele, postavení, radost ze života. Ze suverénní ženy se stává zranitelná bytost, jejíž bezmoc je doslova hmatatelná. I v této fázi představení hrají roli kostýmy, které postupně postavu utlačují. Temperamentní Tessa ztrácí půdu pod nohama. V samotném finále ještě najde dostatek energie na obžalobu celého právního systému, přičemž zdůrazňuje dominantní postavení mužů, čímž v justici schází empatie s napadenými ženami. Konečné výkřiky pak rezonují způsobem, který jen potvrzuje, že Na první pohled má neuvěřitelně sugestivní náboj.

Lucie Ferenzová se věnuje řekněme feministickým tématům dlouhodobě, a proto její oslovení bylo naprosto správné. Ideálně zapadla do těch několika pracovních koleček, pomocí nichž inscenace běží jako ty nejpřesnější hodinky. Její vedení Marie Štípkové je přesné, zajímavé nápady jsou použity v optimální míře a výborně využila i hudebně-herecký potenciál Markéty Dvořákové-Ptáčníkové, s níž rovněž spolupracuje léta. Myslím, že jsem již pochválil všechny tvůrce, ale u Marie Štípkové to zdůrazním ještě jednou. Její výkon na hranici fyzické a psychické únosnosti se vidí opravdu zřídkakdy. V tomto případě navíc v inscenaci, která je sama o sobě výjimečná. Půl roku před premiérou sice v Činoherním klubu nastudovali hru Konsent, která se taktéž věnuje problematice nedaného souhlasu k sexuálnímu aktu, navíc se děj odehrává rovněž v právnickém prostředí, ale znásilnění je v tomto případě na druhé koleji, protože Konsent je spíše vztahovka. Zajímavějším počinem na toto téma je možná projekt České televize Pět let a určitě ho lze jen doporučit, ale Na první pohled je rozhodně nejvýraznějším výkřikem, který by měl a snad i zní natolik silně, že se doufejme většina lidí skutečně dokáže vcítit do obětí sexuálních zločinů. Koneckonců v zahraničí měla hra přesah do společnosti, takže bychom měli udělat vše proto, aby tomu bylo i tady u nás. Je to sakra potřeba a dokonalým divadlem onen výkřik zní nejen intenzivně, ale i umělecky nádherně. Všem, kteří se na inscenaci jakkoliv podíleli, vyjadřuji údiv, poklonu, respekt a poděkování alespoň oněmi sto procenty, která jsou naprosto zasloužená.