Christopher Hampton je pro českého diváka zřejmě znám především díky svým scénářům Nebezpečné vztahy a Úplné zatmění, jejichž divadelní verze byly nastudovány na mnoha jevištích, byť je aktuálně zřejmě nemá žádná scéna na repertoáru. Dnes již bývalá umělecká ředitelka Divadla v Řeznické Yvetta Srbová v roce 2021 však sáhla po jiném Hamptonově textu, a sice Jeden německý život. Hra měla premiéru v roce 2019 v Londýnském Bridge Theatre. Monodrama, v němž vystupuje bývalá sekretářka říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse Brunhilde Pomsel, čerpá především z dokumentárního filmu z roku 2013, ve kterém již více než stoletá paní vypráví svůj příběh, jenž jest obhajobou šedé zóny, tj. alibistů, kteří sice evidentně sloužili zlu, ale necítí žádnou vinu, což vysvětlují frázemi typu: „O ničem jsem nevěděla.“ nebo „Dělala jsem jen svoji práci.“. Yvetta Srbová nabídla text Kateřině Macháčkové, jejíž herecký koncert režijně vedl Radim Špaček.

Téměř hodinu a půl trvající monolog má však i svoji lidskou tvář. Kateřina Macháčková v dokonale nevýrazném kostýmu s šedou parukou a kulatými brýlemi totiž po usednutí do křesla de facto bez jakéhokoliv pohybu začíná vyprávět celý svůj život. Jelikož se jednalo o ženu narozenou v roce 1911, patří úvod představení zobrazení situace v německé společnosti po prohrané první světové válce. Postava Brunhilde Pomsel se s nadšením vrací do svého dospívání, protože zaměstnání u židovského pojišťovacího agenta jí přineslo určitou samostatnost. K tomu se navíc přidala první láska v podobě jistého nacisty, což však prožívání radosti mládí pochopitelně hlavně umocnilo. Kateřina Macháčková v těchto pasážích nechává projevovat svoji energii podobné dětské naivitě. Záhy ovšem přichází zlomové okamžiky. Nejprve vstup do NSDAP v roce 1933, lukrativní práce v rozhlase, a především její posun do pozice sekretářky již zmíněného ministra propagandy a osvěty v roce 1941. Přirozenost vývoje života mladé německé dívky je mrazivá v nenuceném projevu Kateřiny Macháčkové, čemuž notně napomáhá překlad Jitky Sloupové, jelikož text bere v potaz hovorovou češtinu a dělá z výpovědi normální, běžné povídání.

Práce pod Josephem Goebbelsem možná spíše zaujme z pohledu, jakým vzduchem pro něj sekretářka byla, a daleko více vzrušení tak nabídnou dramatické situace na sklonku a po konci druhé světové války. Brunhilde Pomsel totiž strávila nejprve poslední dny nacistické éry v Hitlerově bunkru, a dalších pět let v sovětském vězení, což jistě nebyly nejlepší léta Goebbelsovy sekretářky. Veškeré životní zvraty však vypráví postava Brunhilde Pomsel věcně, a ani z historického hlediska se nejedná o nic nového. I proto působí nejvíce mrazivě její odmítání viny, na němž si důsledně trvá. Hrozivost jejích slov je umocněna téměř nulovým osobním procítěním.

Inscenace by mohla připomínat jinou hru věnující se vyrovnání se s minulostí. Tou byla Leni. Fiktivní setkání moderátora Johnyho Carsona a slavné Leni Riefenstahl uvádělo i Divadlo v Řeznické v minulosti dokonce ve dvojím nastudování. Ačkoliv je výsledná zrůdnost obou žen stejná, dospěly k ní každá jinou cestou. Minimalistická režie Radima Špačka je totiž v případě Jednoho německého života ideálně zvolenou formou. Síla slov tak v bezchybném hereckém výkonu Kateřiny Macháčkové působí silně a autenticky. Selhání obyčejné německé ženy je o to odpornější, neboť adorace alibismu, kariérismu a neschopnost přijmout alespoň část viny za nechutná zvěrstva se v lidských dějinách opakují neustále. Co se však děje uvnitř člověka? Závěrečná netečná tvář Brunhilde Pomsel je nevyslovenou otázkou, zda při pohledu do minulosti spíše jen nelžeme sami sobě, což by mohlo přinést alespoň pochopení. Především je ale celý Jeden německý život jedno velké varování. Obávám se, že opět velmi aktuální.