Blog redakce i-divadla

Rozlétaný Racek po Žižkově
vydáno: 20.8.2019, Lukáš Holubec

Dramaturgyně Kristýna Čepková a režisér Martin Vokoun vzali pro mě bezchybný překlad Čechovova Racka v podání Leoše Suchařípy a na scéně Žižkovského divadla v propojení Divadla Puls a 3D Company jej oživili pro několik málo letních repríz. Pro každé ze čtyř dějství vybrali specifický prostor a minimálně scénickým pojetím tak dali slavné hře zajímavý rozměr.

Tvůrčí tým se poměrně věrně držel textu, nevynechal žádnou důležitou pasáž a pravděpodobně nejpovedenější částí inscenace bylo samotné finále. A známé pravidlo zní, že pokud se vám povede závěr, odchází divák zpravidla spokojen. Za sebe mohu napsat, že jsem neodešel zklamán, ale vzhledem k mé nadměrné oblíbenosti dílem Antona Pavlova Čechova žel ani příliš zasažen.

První dějství se odehrává v sále Žižkovského divadla, což je vzhledem jeho náplni, tedy uvedení hry Trepleva, logické. Divák se může setkat se všemi postavami, poznat jejich charaktery, které jsou zde sice pouze načrtnuté, ale pro zorientování v ději dostačující. Co však schází je zdůraznění vztahu mezi Treplevem a jeho matkou, herečkou Arkadinovou. Syn se snaží upoutat pozornost své matky, ale v tomto provedení mi přijde, že je kladen větší důraz na zamilování Trepleva do Zarečné, mladé herečky, kterou do své hry obsadil. Tím jako kdyby se nastavil kurz, jakým se Racek na Žižkově bude ubírat. Ten se dá pojmenovat citací ze hry, kterou první dějství, až na další dovětek, končí: „Všichni jsou nervózní! Všichni jsou nervózní! A tolik lásky všude.".

Druhé dějství je situované na dvorek Žižkovského divadla. Opět tedy dosti věrně předloze. Důraz je zde kladen na rozvinutí vztahu mezi Zarečnou a spisovatelem Trigorinem. Jejich dialog v druhé polovině tohoto dějství posouvá děj tam, kam jej tvůrci chtěli směrovat. Vyplívá zde na povrch především naivita a neskrývaný obdiv Zarečné směrem k unavenému spisovateli Trigorinovi a jeho pochybování nad sebou samým. Jejich rozhovor žel zakrývá i předchozí obsah tohoto dějství včetně Treplevova psychického posunu symbolizujícího jeho kořistí, kterým je mrtvý racek.

Třetí dějství považuji za nejvíce povedené. Byť jsem v předchozích řádcích psal to samé o samotném finále představení, z pohledu jednání jako celku, se to třetí nejvíce blížilo atmosférou té čechovovské. Divák se dostane nejhlouběji do psychologie postav, především u Arkadinové, a také Máši. Prostor zkušebny Žižkovského divadla sice příliš neevokuje jídelnu a atmosféru blížícího se odjezdu Arkadinové a Trigorina, ale zase má divák k účinkujícím blízko. Rozumím, že pro každé dějství musel být nalezen specifický prostor, a zřejmě již nebylo kde brát, ale v naprosto vydýchaném prostoru hrál hlavní roli spíše než děj nápaditě vyrobený program ve formě vějíře.

Čtvrté dějství se odehrává v předsálí Žižkovského divadla. V této části inscenace se naplno projevuje, které postavy zůstaly pouze načrtnuty, a které prošly vývojem a stálo za to je sledovat. Žel se nepodařilo vytvořit kompaktní celek, jenž by umožnil hře konec nastolující atmosféru, který by si Racek zasloužil. Nejvíce vyniká setkání Zarečné s Treplevem a jejich vzájemné hořekování nad svými smutnými osudy. Možná by si toto finále zasloužilo komornější prostor, ale i tak to byla dobře provedená tečka za představením.

Jedním z největších nedostatků inscenace je její nesoudržnost. Přemýšlel jsem, z čeho vznikla. Zda to bylo nesehraností dvou divadelních uskupení nebo dostatečně nepochopenou psychologií jednotlivých postav. Možná od každého trochu, ale i přes některé kvalitní herecké výkony, konkrétní scény, zajímavou výpravu, v níž nebylo potřeba zapojení takřka žádných rekvizit a zdařilé přechody mezi dějstvími, nepůsobil Racek jako čechovovské drama. Nepodařilo se stvořit celistvou komunitu ruské vesnice tolik potřebnou pro celkovou poetiku.

Celkem zajímavě na mě působila trojice herců ze stejného ročníku VOŠH. Michal Kuboušek jako Konstantin Treplev si po celou dobu představení udržel nastavenou polohu mladého citlivého člověka a především jeho postupné dospění k finálnímu zklamání mělo již skutečné parametry postavy z pera Antona Pavloviče Čechova. Podobně dobře si vedla Jaroslava Košková jako Nina Zarečná. Vývoj její postavy byl z celého dramatu nejvýraznější a Jaroslava Košková to předvedla zejména v poslední scéně, v níž jako by skutečně zestárla o několik let. Opravdu důsledně zahrála proměnu z naivní dívky plné snů do ženy, kterou život připravil o ideály a uvrhl do bezradnosti. Divák si mohl vybrat, jestli bude sledovat ztrápené pohyby těla nebo ztracenou energii v původně nadšených očích, ale pokud se mu to podařilo, mohl tragédii této postavy zachytit i jako vlnu, která vám hlavu na chvíli strčila pod vodu, abyste se společně se Zarečnou v tom zklamání vyráchali. Zajímavě si se svojí postavou správce statku Petra Sorina poradil Jan Pichler. Zahrát stárnoucího muže přesvědčeného, že během svého života vlastně nežil, a tuto svoji skrývanou úzkost ventilovat s otevřenou věcností a nádechem ironie, nebyl lehký úkol. Jan Pichler si s ním ale poradil obratně a řekl bych i přesvědčivě. Poslední účinkující, kdo ve mně zanechal hlubší stopu, pak byla Barbora Jelínková jako Máša. Její tragédie nebyla v popředí celého dramatu, ale z výkonu Barbory Jelínkové jsem cítil to, co jsem potřeboval vnímat celou dobu, a nedostávalo se mi. Jednalo se o bolest v ruské duši. To je totiž to, co celé inscenaci chybělo nejvíce. Ten trpitelský rozměr, jenž charakterizuje její šířku a hloubku. To o čem psal Anton Pavlovič Čechov.

Ostatní výkony se mi vlastně tak nějak slily do jednoho celku, který nepůsobil zcela přesvědčivě. Nemohu upřít snahu a nasazení. Zejména Lucie Radimerská jako Irina Arkadinová a Petr Florián jako Boris Trigorin se ve svých rolích jistě cítili pevně usazeni, ale dramatické napětí z toho neplynulo. Možná i z toho důvodu se tvůrci zejména v posledním dějství zaměřili více na hraní na city. A jak jsem již napsal, ačkoliv samotné finále nakonec vyznělo emočně silně, byl pro mě Racek v Žižkovském divadle jen letní, byť celkem příjemné, ale přesto pouhé zpestření.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.