Po takřka sedmi letech se v Dejvickém divadle vrací k Williamu Shakespearovi. Tentokráte byl vybrán titul Richard III a poprvé se s místním souborem při této práci potkalo režijní duo SKUTR, tj. Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Ačkoliv tato spolupráce mohla a jistě i často budila velká očekávání, což je však do jisté míry přítomno u každé novinky Dejvického divadla, osobně jsem byl spíše zvědavý, jestli odhalím záměr, proč se aktuálně noví šéfové Činohry Národního divadla rozhodli sáhnout zrovna po této látce. Jistě, jedná se o jednu z největších klasik a postava bezskrupulózního tyrana deroucího se k moci bez jakéhokoliv ohledu bude zřejmě vždy aktuální, ale přeci jen je Shakespearovo dílo z mého pohledu řekněme příliš dějinné a svým rozsahem pro menší divadlo možná zbytečně rozsáhlé drama. Navíc zde přirozeně působí fakt, že osud Richarda III je notoricky znám. Mám tedy na mysli Shakespearova Richarda III, neb reálná historická postava s tou divadelní není zcela v souladu. Konečně i v programu k představení je kapitola Mýtus a skutečnost, která divákovi lačnícím po pravdivějším portrétu Richarda III leccos případně dovysvětlí. V každém případě jsem nechtěl před představením předjímat, ale i po jeho zhlédnutí mi má otázka proč zde byl tento divadelní kus nastudován zůstala nezodpovězena.

 Přestože má za sebou Lukáš Příkazský řadu krásných a povedených rolí, a to už i v Dejvickém divadle, Richard III je pro něj přirozeně tou největší příležitostí svůj talent a um naplno předvést. A musím poctivě uznat, že jeho výkon je okrasou celé inscenace. Navíc nehraje Richarda III s nutným ohledem na tělesný hendikep, pro tuto postavu tak typický, a přesto je jeho bezohledný had slizký a nechutný. Jeho shrbenost a kulhavost připomíná spíše dítě ulice, které si prošlo drsnou šikanou a nyní přichází zúčtovat s celým světem, jenž si to bezpochyby zaslouží. V průběhu představení je tak více nepřehlédnutelná pokřivenost jeho charakteru než fyzična. Pomáhá si také příjemnými režisérskými nápady, kterými je například navlékání šatstva po zavražděných obětí či drobný sekáček na maso, s nímž vyráží dobýt si své místo. Tento artefakt poslouží mimo jiné i jako zrcadlo, hřebínek nebo telefon pro vytvoření selfie.

 V Dejvickém divadle se textu drží poměrně věrně, respektive děje, neb text je přeci jen krácen. Přesto se nedokážou vyhnout nástraze přemíry postav a vazbami mezi nimi. Tvůrci to mimoděk sami přiznávají, jelikož dochází i na pasáž, v níž divákovi vysvětlují herci při vystoupení z postav, kdo koho hraje. Jelikož řada účinkujících ztvárňuje hned několik osob, je možnost nepřehlednosti nabíledni. Otázkou je, zda se v tomto případě pietně držet předlohy anebo nabídnout vlastní verzi. Při tíze Shakespearova textu pak může divák zredukovat své vnímání na titulní postavu a v potaz brát spíše než konkrétní osudy vedlejších postav jiné složky inscenace, které jsou bohaté na nápady a jako celek působí osvěžujícím dojmem. Mám na mysli například ponurou hudbu Petra Kalába s perfektním nápadem využití Händelova Zadok the Priest, jejíž adaptaci mohou fotbaloví fanoušci znát jako hymnu Ligy mistrů, a která se v Richardovi III objevuje vždy při jeho dalším triumfu. Další skvělý nápad je procitnutí Richardových obětí, kteří po svém skonu ještě několik chvil zůstávají na jevišti, aby se následně s lehkostí odebraly do blíže nespecifikovaného prostoru. Černobílá scéna Martina Chocholouška je sice funkční a působivá, ale nedávno jsme tuto barevnou kombinaci mohli spatřit u Hamleta v Městských divadlech pražských, pod níž je Martin Chocholoušek rovněž podepsán. O originalitě bych tedy v tomto případě nemluvil. To kostýmy Simony Rybákové prvky originality vykazují a barevně jsou se scénou v souladu, nicméně v některých případech působí na první dojem snad až prvoplánově extravagantně. Možné však také je, že jsem prostě jen nepochopil, proč má například Simona Babčáková na hlavě strom.

 Už jsem zmínil velmi dobře odvedenou práci Lukáše Příkazského v titulní roli. Ještě bych doplnil, že skvěle přechází z polohy komentátora vlastních skutků do děje a neváhá svému Richardovi propůjčit v některých pasážích i specifické charisma, jemuž například velmi věrohodně podlehne lady Anna. Jinak je však inscenace poměrně herecky nevyrovnaná. Nemyslím snad výkony, přičemž zejména hostující trojice v podání Denisy Barešové, Ondřeje Malého a Tomáše Havlínka je příjemným osvěžením. Problém je jinde. Jednak má řada herců nedostatečný prostor pro důslednější ztvárnění charakterů svých postav, ačkoliv zištní nohsledi jsou v inscenaci podáni věrohodně, a pak je Richard III složen z mnoha druhů hereckých poloh. Martha Issová záměrně přehrává, Václav Neužil se chová civilně, Vladimír Polívka paroduje a Pavel Šimčík zde působí, jako kdyby si odskočil z jiného představení. Jako celek to nepůsobí příliš kompaktně a vyloženě to ubližuje maximálně soustředěnému Lukášovi Příkazkému. 

 Jestliže jsem zde zmínil nedávné nastudování Hamleta a jednu scénografickou podobnost, napadá mě ještě jedna shoda. Absence gradace představení. Zatímco u Hamleta se z mého pohledu tvůrci pokoušeli o experiment, jenž nevyšel, u Richarda III se spíše jedná o ztrátu dechu. Inscenace totiž tempo ztrácí postupně a do závěru už jednoduše jen dokluše stejně unaveně jako samotný Richard III. Spravedlivě však musím přiznat, že leckteré režijní nápady byly skutečně svěží, zajímavé a dokázaly podpořit jinak solidní momentální zážitek. Přičtu-li k tomu již zmíněný herecký výkon v hlavní postavě, jedná se o představení, které je dobré vidět. Ovšem, že bych si z večera přinesl nějaký hlubší dojem, prostor pro zamyšlení či dokonce poselství, to jistě ne. A jelikož má zdejší scéna nastavenou uměleckou laťku proklatě vysoko, Richard III ji tak jen při výskoku lehce poklepává.