Režisér Michal Hába se již pevně usadil v Městských divadlech pražských a po trojici inscenací na podiu Divadla Komedie se tentokrát posunul na jeviště největší ze scén, do Divadla ABC, aby zde uvedl drama Bertolda Brechta Matka Kuráž a její děti. Jaký byl přesný důvod v dobrém slova smyslu pustit Michala Hábu do sálu s největší kapacitou, mohu jen spekulovat. Zda již bylo na alternativnější scéně Divadla Komedie plno nebo chtělo vedení Městských divadel pražských jen poskytnout Hábovi více prostoru. Možná to byla zkouška, zda jeho tvorbu dokáže vstřebat jistě konzervativnější publikum anebo jen z praktických důvodů jakým bylo například využití orchestřiště pro kapelu. Ve výsledku je to téměř jedno, ale myslím si, že stále je pro Michala Hábu komornější prostor výhodnější minimálně z hlediska zásahu do diváka a rovněž pro udržení celistvosti inscenace. Z pohledu návštěvnosti představení, který mi byl vždycky vlastně ukradený pro mě jako diváka, po pomalém návratu diváků do hlediště ve stále ještě probíhající pandemii, těžko soudit. Nicméně na první repríze pochybuji, že byla obsazena byť jen desetina sálu. Snad to však tvůrcům neubere sil do chystaných repríz.

 Ačkoliv je Brecht na českých jevištích poměrně často hrán, jeho drama Matka Kuráž a její děti se v našich končinách již dlouho neobjevilo. Pokud se nemýlím, naposledy se tento kus zobrazující období třicetileté války objevil na prknech Národního divadla. Bylo to v roce 1970 a režie se ujal hostující Jan Kačer. Jelikož však v hektické době po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl text diváky přirozeně chápán politicky a jistě byl tak minimálně Janem Kačerem i zamýšlen, vydržela inscenace na repertoáru pouze rok a stejnou dobu o další roli nezavadila v Národním divadle ani představitelka matky Kuráž Dana Medřická.

 Režisér Michal Hába a dramaturgyně Simona Petrů pojali přirozeně Brechtovo drama po svém, ale i tak se v úpravě celkem drželi textu a dokonce v situacích, kdy jej škrtali, zakomponovali do představení vysvětlení proč tomu tak učinili. Samozřejmě že ale celou hru vedli ve své jedinečné poetice svoji cestou a vytvořili celek, v němž je téměř rovnoměrně smíchán Brecht a Hába. Přesněji jejich vidění světa. Možná i proto může být pro někoho délka inscenace tři hodiny s přestávkou těžko stravitelným divadelním soustem.

 Jak jsem již zmínil, děj, v jehož středu je na pozadí války pěvně rozkročena postava markytánky v nové úpravě, zůstal. Ženu, jež se třemi dětmi kočuje skrze válečná místa a snaží se přežít, což se jí překvapivě daří velmi dobře, ztvárnil Michal Hába jako novodobého kovboje, což by bylo jistě patrné i bez jinak povedených kostýmů Adriany Černé. Ještě než se vrátím k ústřední postavě, chtěl bych celou výpravu vyzdvihnout. Scéně sice dominuje růžový kovbojský vůz, ale zaujmou především kostýmy, u nichž bych odkázal na internetové stránky Městských divadel pražských, kde si u této inscenace může divák dohledat i konkrétní předobrazy jednotlivých postav z pohledu šatstva. Možná vás pak překvapí, kdo sloužil jako vzor pro Evu Salzmannovou, k jejíž postavě se tímto zase vracím.

 Matka Kuráž Evy Salzmannové je bezpochyby věrohodným zobrazením navenek tvrdé ženy, jejíž pud sebezáchovy došel tak daleko, že je nad její rozlišovací síly posoudit válku jako zlo namísto doby, v níž se dá ekonomicky zajímavě přebývat nebo z ní přímo těžit. Jenže zde přichází pro mě první těžko stravitelná potíž, jež se pak se mnou táhla celé představení, a u níž si však nejsem jist, zda ji dokáži dostatečně popsat. Zjednodušeně mi jinak vždy potěšující Hábova hravost začala v případě Matky Kuráž a jejích dětí vadit, respektive překážet.

 Na určitou roztříštěnost jsou diváci, kteří již s tvorbou Michala Háby přišli do styku, jistě zvyklí. Je navíc přirozené adaptované dílo upravit dle svého přesvědčení a ve svém stylu. Michal Hába rád do děje vstupuje, komentuje jej, analyzuje, přidává odkazy a podobně. Já osobně právě tohle na jeho inscenacích kvituji a mám to rád. Zde však i ve finále poměrně důsledně dodržený průběh děj je rozsekán v natolik častých intervalech, že zde musí být divák doslova pohlcen představením, aby se nedostavil nechtěný efekt občas vyskytujících se nudnějších chvilek. Možná, že člověk neznající předlohy se může snadno ztratit a uchýlit se jen k poutavějším pasážím, které představují hudební intermezza či komediálně podané scény.

 Hudební složka inscenace je kapitolou sama pro sebe. Jak je u práce Michala Háby zvykem, pod hudebním aranžmá je podepsán Jindřich Čížek. V případě Matky Kuráž a jejích dětí je stylově oblečen s celou kapelou v kovbojských šatech. Všichni jsou pak schováni v orchestřišti a vizuálně se s nimi divák tedy setká jen minimálně. Řekl bych, že tentokrát má hudba v představení větší zastoupení než tomu u inscenacích Michala Háby bývá zvykem. I přes poutavost jedná se dle mě o prvek, jenž trochu rozmělňuje diváku pozornost. Byť se jedná o písně velmi chytlavé s refrénem se vždy vztahující k ději. Píseň s největším sdělením je zřejmě ta se slovy: „Kdo chce z války brát, musí jí zpátky něco dát.“ Své poselství má song podaný ústy Evy Salzmannové s refrénem: „Hlavně všechno přežít.“ a neztratí se ani lehce infantilní: „Fiky, fiky, šuky, šuky.“ zazpívaný Zuzanou Onufrákovou. V hlavě se mi však nejvíce usadilo: „Jupí, aha“, které jsem použil i v názvu, jelikož je tím umocněno slovo válka, o jejíž hrůzu v představení jde především. Nebo by alespoň jít mělo. Na druhou stranu jde alespoň v první polovině představení válka tak trochu stranou. Zpěvy a zřejmě nezbytné gagy tak typické pro Hábovu tvorbu jsou zde zastoupeny v opravdu velké míře, přičemž mi v případě této inscenace humor přišel trochu vyčpělý. Zatímco komika v Matce Kuráž a jejích dětí dle mě pokulhávala za Hábovým standardem, u hudby Jindřicha Čížka bych zcela vážně a reálně uvažoval o jejím zachycení a následném vydání.

 Herecky na sebe přirozeně strhává největší pozornost Eva Salzmannová, která si s titulní postavou poradila obstojně. Její matka Kuráž vyzařuje sílu po dobu celého představení, jen v momentech procítění už má pozici natolik pevné osobnosti, že potřebné zjemnění mi příliš věrohodné nepřišlo. Nejsuverénnější výkon předvádí Martin Pechlát a to ve všech svých polohách. Trojice hrající děti matky Kuráže Sára Affašová, Aleš Bilík a Martin Donutil příliš prostoru nemají a daleko více tak zaujme feldkurát Tomáše Milostného, především jeho komentář k vyškrtnuté scéně, a také Zuzana Onufrákové, jíž jako jedné z mála komická rovina hry seděla.

 Pokus Michala Háby o epické divadlo mi v podobě Matky Kuráže a jejích dětí přišel jako solidně odvedená práce leč bez potřebného přesahu. Zdá se mi, že text samotný vyzní nejlépe, když je namířen na určitého nepřítele. Může jím být válka jako taková nebo jako třeba v inscenaci Jana Kačera hloupost ideologií či upozornění na situaci, kdy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy postupně téměř všichni začali hrát jen za sebe a onu káru matky Kuráže si tak táhl každý sám. U Michala Háby sice nechybí jeho standardní kopnutí si do kapitalismu, ale jako hrozba, kterou inscenace potřebuje, mi to přišlo málo. Stejně jako strašák války. Matka Kuráž a její děti je tak inscenace v Divadle ABC jako taková veselé „jupí, aha“ představení, ale bez nutného přesahu, jimiž jsou jiné Hábovy hry plné.