Blog redakce i-divadla

První premiérou padesáté sedmé sezóny A studia Rubín, jejímž názvem je Mizení, byla v říjnu loňského roku hra Endemité: příběhy mizení. Je již pravidlem, že v A studiu Rubín také jednou za sezónu vznikne inscenace v koprodukci se spolkem Kolonie, z.s. v režii Lucie Ferenzové. V této sezóně se však začalo ještě provázaněji. Výše zmíněná hra totiž byla na podzim roku 2024 uvedena nejen v A studiu Rubín, ale pod názvem Ufer des Verschwindens též v berlínském Theater unterm Dach. Německou verzi spolku Futur II Konjunktiv jsem žel neměl možnost vidět, ač byla ke spatření i v Čechách v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Co však obě verze především spojuje je, že text vytvořila českoněmecká dvojice Dagmar Fričová a Matthias Naumann společně. Záměr napsat koprodukční text vznikl už v roce 2019. A po necelých pěti letech tak vznikla hra, o tématu, které jistě trápí lidi jak v Čechách, tak v Německu. Je jím přístup společnosti ke klimatické krizi.
Ovšem nejen klimatická změna je tématem hry Endemité: příběhy mizení. V souladu s názvem sezóny mizí nejen kvalitní životní prostředí, ale také vztahy, respektive vzájemné porozumění, ale rovněž i univerzální společenské hodnoty. Co všechno postupně z našeho světa mizí je prezentováno divákovi prostřednictvím jednotlivých scének, které spolu zdánlivě dějově nesouvisejí. Hned v té první se mladému klukovi s kytarou v odzbrojujícím podání Jany Kozubkové zjeví z jezera vystoupivší nahý muž, kterého hraje Halka Třešňáková. V následném dialogu se dozvídáme, že tento pán se ponořil do hlubin v devatenáctém století, kdy již tehdy předvídal oteplení planety, ale netušil, že čas na dně běží zásadně pomaleji. Nápaditě tak tvůrci vymysleli první střet, který je však poměrně smířlivý. To v druhé scéně si jeviště uzme třetí účinkující Tereza Hof a předvede nejen svůj nesporný herecký talent v plné kráse, ale především jeho šířku. Sama dokáže ztvárnit klasickou, nebo výstižněji napsáno tradiční rodinu a to čtyřčlennou. Především patriarchálního otce hraje famózně, ale i pozitivně naladěnou otravnou matku zvládá skvěle. A neméně i pak jejich dceru, která je v ekologickém smýšlení zcela na jiné straně, což také umí dát patřičně najevo.
Herečky v inscenaci představují celou řadu postav a nutno dodat, že si s tím umí velmi dobře poradit. Například ryba Halky Třešňákové proplouvá představením vskutku elegantně. Nicméně nejhlubší výkon předvádí opět Tereza Hof ve řekl bych stěžejní scéně, kdy zobrazuje dívku, která utekla z domova. Ta bloudí pomalu umírajícím lesem, ale překvapivě největší strach má ze stále znějících matčiných rad, které jsou opět v nesouladu s jejím citem k přírodě a planetě. V této scéně je také nejzajímavěji využita projekce. Především je ale v samotném finále příběh dívky výtečně vypointován, a pokud jsou do té chvíle diváci svědci spíše humorně zabarvenému představení, nyní již není pochyb, že generační neporozumění v tomto případě mezi matkou a dcerou, je nutno radikálně změnit. Jinak společnost těžko pochopí, že neustále znějící věty typu: „Děláme to pro své děti.“ nebo „Chceme, aby naši potomci žili v lepším světě.“ jsou jen fráze nepodložené činy. Nicméně vzájemným nasloucháním se může učinit první krok nejen k pochopení, co skutečně mladé lidi trápí, ale především ke společné odpovědnosti a shodě na řešení.
Závěr inscenace pak probíhá již po odchodu trojice hereček ze scény. Představení končí, bar A studia Rubín z vedlejší místnosti láká, ale divákům je ještě prezentována instalace. Několik prostých předmětů jako lyže nebo sluchátka jsou zde s příslušným popiskem vystavovány coby archeologické nálezy v době, kdy již tyto věci vymizely, čímž nastolují otázku, co po nás vlastně zbyde. A právě s touto myšlenkou a bohatým divadelním zážitkem by měl divák definitivně opustit divadelní sál.
Endemité: příběhy mizení jsou hrou, které tak jak je v A studiu Rubín zvykem nechybí humor, nadsázka a ironie. Tvůrci zvolili pro závažná témata tragikomedii, která stojí jednak na výborných hereckých výkonech, tak i na precizně vycizelovaném textu. To vše v citlivé, ale energické režii Lucie Ferenzové. První z inscenací věnujících se mizení se rozhodně povedla a dokazuje, že na této scéně se již několik sezón věnují aktuálním tématům, a to v nejen příjemné rovnováze mezi humorem a vážností, ale též mezi obsahem a formou. Mimochodem určitě si po zhlédnutí inscenace budete zpívat píseň s názvem Kormorán, jejíž text naleznete v programu k představení. A pak už začne postupné mizení. Lidí, ryb, vlekařů a světa, jaký nyní známe.
Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.
Další články tohoto redaktora na blogu