Tvorbu rakouského dramatika Wernera Schwaba jsem začal objevovat v pražském Divadle Komedie, kde režisér Dušan D. Pařízek postupně uvedl tři jeho hry. Lidumor aneb Má játra beze smyslu, Antiklimax a Nadváha, nedůležité: neforemnost. Před pár lety pak pod značkou Lachende Bestien uvedl další Schwabovu hru Pornogeografii režisér Michal Hába. A nyní jsem měl možnost navštívit Schwabovu první hru Prezidentky. Režie se ujala Kamila Polívková, která u Pařízkovy inscenace Nadváha, nedůležité: neforemnost měla na starosti kostýmy. Samozřejmě, že jsem u Prezidentek neočekával nějaké dávné propojení mezi Pařízkem a Polívkovou, ale v každém případě jsem přesvědčen, že Kamila Polívková potřebuje pro dobrou režii kvalitního autora s jasnou vizí. A toho si nyní vybrala správně.

Uchopit dílo Wernera Schwaba není nijak jednoduché. Nejprve musíte mít kvalitní a citlivý překlad, protože síla textů tohoto rakouského autora je také v jejich zvučnosti. Myslím, že Josef Balvín zde odvedl dobrou práci. Ani není lehké sestavit funkční děj, protože Wernera Schwaba nezajímalo klasické vystavění příběhů. Jsou to často spíše grotesky reflektující společnost v expresionistickém podání.

I Prezidentky jsou spíše sonda do kuchyně ničím zajímavých lidí žijících své životy plné osamění a zklamání. Ústřední dvojici žen ve středním věku Ernu a Gretu hrají Marie Ludvíková a Monika Maláčová. Zatímco Erna je trochu škrobená matka šetříc každou korunu, Greta se projevuje především svojí povýšeností a ješitností. Obě pak mají společnou nesnesitelnou přízemnost a prázdnost. Mezi nimi se pak pohybuje Marjánka, kterou hraje Kamila Valůšková. Tato postava působí trochu nečitelně, v první polovině představení jest spíše jakýmsi nárazníkem mezi Ernou a Gretou, ale její význam se naplno projeví postupem času a spěje ke grandióznímu finále. Čtvrtou postavou je Heřman Červ v podání Marka Kristiána Hochmana. Na jevišti má své opodstatnění jednak jako technický pomocník, ale také jako znázornění syna Erny. Mně osobně však přišla jeho přítomnost čistě z uměleckého hlediska zbytečná. Ano, možná měl být na jevišti přítomen i jako alter ego autora samotného, ale smysl této existenci mi unikl.

Inscenace začíná na pozadí návštěvy České republiky papežem Benediktem XVI, kterou sledují všechny tři ženy na televizní obrazovce. Je to jakýsi spouštěcí mechanismus, na jehož základě Erna a Greta vypouští do éteru své myšlenky. Z úst Erny znějící jako prázdné filozofování a od Grety zase zaobalené v nečistotě všelijakých vulgarismů. Slabomyslně působící Marjánka zatím jen opatrně odkrývá své toaletní poselství. Zatímco v první polovině představení hraje prim především lamentování nad světem či sebou samými, v druhé části, kterou symbolicky od té první odděluje nepříliš chutně působící kulinářská vložka, jde o prezentování vlastních představ a tužeb. Byť se jedná o nereálné sny, jsou jimi obě „dámy" doslova pohlceny a společně se zajímavým vývojem postavy Marjánky vše spěje k velkolepému finále, o němž je pochopitelně lépe raději mlčet a prožít jej.

Herecky se jedná o zdařilou inscenaci. Marie Ludvíková s Monikou Maláčovou tvoří přesně tak odpuzující, ale v mnoha směrem doplňující se pár, jaký si lze jen představit. Vulgárnost částečně i svými vnady hrající Monika Maláčová u ní působí věrohodně nízce. Marie Ludvíková je ve své všednosti naprosto přesvědčivá. Kamila Valůšková pak Marjánku pojala fyzicky úsporně, ale o to více vyniká v samotném finále, kde znějí sílou jejího pevného hlasu myšlenky Wernera Schwaba.

Kostýmy Anny Chrtkové také v inscenaci hrají. Ať už jsou to retrem působící domácí šaty Erny a Grety nebo nevýrazná a upjatá sukně a svetr u Marjánky. Poslední obraz pak musel být pro kostymérku buď splněný sen anebo noční můra. V každém případě práci Anny Chrtkové velice oceňuji. Scéna Antonína Šilara obsahuje přesně jen to, co bylo potřeba, a jistá vyprázdněnost jednak doplňuje vnitřní svět ústředních dvou postav, a pak umožňuje dostatek prostoru pro světelný design, který zase doplňuje hudbu Ivana Achera. Ta se ve své velikosti projeví rovněž na konci představení a dodává finále velký efekt. Ten je sice působivý, ale nejsem jsi jím úplně jist. Přišlo mi, že na úkor monumentálnosti se lehce ztrácí samotná pointa Prezidentek.

Rozhodně Kamila Polívková se svým tvůrčím týmem stvořila Schwabovu inscenaci dle mých představ. Na základě předlohy ukázala Kamila Polívková jednoduchá stvoření žijící ve svých uzavřených bytech, snažíc se mluvit na úrovni, leč neschopni potlačit svoji vulgárnost. Prezidentky jsou vlastně smutným odrazem české přízemní společnosti. To se sice jednomu nemusí chtít vidět, ale v tomto případě i potlačit odpor, vyhrnout si rukáv a ponořit se hajzlu má svoji krásu.