Osvědčený dvorní tvůrčí tým Divadla Na zábradlí, kterými je trojice Jan Mikulášek – režisér, Dora Štědroňová – dramaturgyně, Marek Cpin – scénograf, na závěr sezóny 2024-2025 nastudovala jeden díl z hexalogie Můj boj nepřehlédnutelného norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda. Konkrétně se jednalo o druhý díl s názvem Zamilovaný muž. Již úvodem mohu sdělit, že tento počin je naprostá trefa do černého a já osobně jej řadím jako skvost na pomyslný piedestal repertoáru Divadla Na zábradlí, a to i s vědomím, že tato scéna nabízí i další neméně povedené inscenace, jakými jsou například Veřejní nepřátelé, Paní Dallowayová nebo Vzkříšení. Žel jsem viděl reprízu Mého boje. Zamilovaného muže až 29. prosince 2025, takže jsem nemohl inscenaci zařadit do výročních anket, ale myslím, že se její povedenost šíří do povědomí divadelních nadšenců s dostatečnou intenzitou.

Šest svazků o celkovém rozsahu 3 622 stran s názvem Můj boj napsal Karl Ove Knausgård v letech 2009–2011 a obrovskou odezvu zaznamenal nejen v autorově domovském Norsku, ale de facto po celém světě. Vždyť byl také přeložen do zhruba 35 jazyků češtiny nevyjímaje. Na tuzemská jeviště se dostalo zpracování hned prvního dílu, který má podtitul Smrt v rodině. V roce 2020 jej uvedlo v režii Petry Tejnorové pražské MeetFactory. Autora, a tedy hlavní postavu, hrál Saša Rašilov a jeho bratra Rašilovův bratr Václav. Sourozenecké bolestné putování za zesnulým otcem bylo lemováno úpornou popisností, jenž pojmenovává i ty nejvšednější záležitosti, a která vtahuje do jedinečného Knausgårdova světa. I bez znalosti předlohy jsem tedy byl připraven na druhé setkání s autorovou intimní zpovědí, tentokráte popisující zamilování, manželství a otcovství v doprovodu mužské krize středního věku umocněnou navíc nutností vykonávání své umělecké profese.

Představení začíná formou rozhovoru moderátorky brněnského Měsíce autorského čtení v podání Anny Kameníkové se samotným Karlem Ovem Knausgårdem v citlivém a plachém ztvárněním jedinečným Miloslavem Königem. Po několika více či méně dotěrných otázkách na autorovu tvorbu plnou důvěrných sdělení o spisovatelově rodině a blízkém okolí se Knausgårdův svět začne na jevišti zhmotňovat a spisovatel vstupuje do vlastního života, který začíná na jedné oslavě u přátel. Časově pak děj neplyne vždy lineárně, takže v této scéně se Knausgård vyskytuje se svojí manželkou Lindou v překvapivě přesvědčivém podání hostující Simony Lewandoske. Nejvíce vypovídající je v tomto úvodu spisovatelova odpověď na otázku, zda nyní píše něco nového. Odtažitý a do sebe uzavřený Knausgård jen reaguje stručnou větou, že na něčem dělá a pomalu začne pouštět diváky do své životní etapy, v níž potkal svojí budoucí ženu, zplodil s ní dítě, ujal se roli otce, snažil se být dobrým manželem, ale to vše mu jen těžce ladilo s tvůrčím profesním životem.

Scény následně plynou příjemně přirozeně. Popis každodenních činností překvapivě koresponduje se situacemi, které se dají považovat za zlomové životní okamžiky. Kromě zamilovanosti, kdy se děj přesune do Švédska, je to především těhotenství a porod. Hlavní postavu sice neopouští ironický životní postoj, který se projevuje v četných komentářích všeho, co mu vstupuje do cesty, ale stále častěji se projevuje určitá nejistota, s níž se svojí vrozenou citlivostí obtížně bojuje. Komplikované vztahy má se svojí matkou i tchyní, ale postupně se do toho přidává i manželka. Částečnou oporou mu je jeho dlouholetý přítel, ale neustálé kolísání mezi mužem – otcem a mužem – spisovatelem se zdá být stále více a více vyčerpávající. A to nezmiňuji postavení muže – manžela, které je přirozeně také velmi otřásáno v základech.

Dobrému tempu inscenace pomáhá svým způsobem nenápadná scéna Marka Cpina. Interiér připomínající skandinávský styl je přesně ten design, jenž neodvádí pozornost od postav, podtrhuje autenticitu prostředí, a ještě díky dominanci dřevěné stěny s velkými otvíracími dveřmi nabízí překvapivou funkčnost, kdy se divák nenápadně přesouvá z autorova intimního prostoru například na porodní sál nebo do bytu excentrické sousedky lebedíc si v rušení nočního klidu. Trochu zbytečný mi sice přišel obří plyšák, který nebyl moc vzat do hry, ale to je pouhý detail.

Jan Mikulášek se v případě Mého boje. Zamilovaného muže nemohl trefit lépe do hereckého obsazení. Vycházel přirozeně ze sehraného a kvalitního souboru, ale v tomto případě jej velmi trefně doplnil o Simonu Lewandowskou, jejíž Linda je na jednu stranu okouzlující ve své upřímnosti, což pochopitelně krásně ladí s postavou Karla Oveho, ale nebojí se i částečně poodkrýt svoji polohu ženy trpící bipolární poruchou. Navíc bez problémů zvládá též ztvárnění své vlastní několikaměsíční dcery opravdu roztomilým způsobem. V několika rolích zaujme také Anna Kameníková. Již zmíněnou moderátorku a problémovou sousedku doplnila například ještě dětskou animátorkou. Matky obou manželů pak hraje Dita Kaplanová. Knausgårdovy kamarády si rozebrali Jiří Vyorálek a Michal Bednář, přičemž především Geir Jiřího Vyorálka má zajímavou polohu jakoby vyrovnanějšího alter ega Karla Oveho.

Samostatnou kapitolou je pak výkon Miloslava Königa v hlavní roli Karla Oveho Knausgårda. Naprostá přirozenost při střídání poloh mezi mužem uvězněným v roli otce a manžela v martýriích každodenních povinností od péče o domácnost po výchovu dítěte a spisovatelem hledajícím klid na svoji práci není absolutně překvapující. Pominu minulé role Miloslava Königa, a to nejen v Divadle Na zábradlí a zmíním, že například Michel Houellebecq ve Veřejných nepřátelích, Něchljudov ve Vzkříšení nebo Septimus Smith v Paní Dallowayové potvrzují nejen jedinečný Königův talent, jenž jest navíc herecky všestranný, ale rovněž pro mě nezpochybnitelný fakt, že ač je soubor Divadla Na zábradlí poskládán vybraně a nabízí různorodé použití, vyrýsoval se nepřehlédnutelný jedinec, který by sotva dokázal být nahrazen. Rozhodně tomu tak je v Mém boji. Zamilovaném muži, v němž Miloslav König jednoduše exceluje.

Na inscenaci je fascinující navenek působící opatrnost, která však je jen první slupkou částečně zakrývající soustředěnost, jež je přítomná po celou dobu představení. Za složitostí komunikace se schovává nepopulární fakt, že většina vztahů popírá lidskou individualitu. Přestože se spisovatel ve hře často uzavírá do sebe a dění spíše komentuje, je v souladu s knižní předlohou nesmírně přitažlivá skutečnost, že ačkoliv každý hrajeme v životě různé role, a pracujeme s odlišnou mírou přetvářky, Karl Ove Knausgård je stoprocentně upřímný. V kontextu se spisovatelovou větou, v níž sděluje myšlenku, že jsme si všichni mnohem více podobní, než si obvykle připouštíme, je tento přístup až ozdravný. V Mém boji. Zamilovaném muži tvůrci podobně jako autor ztělesnili každodennost bez jakýkoliv příkras, což vrcholí katarzí při jednom z nejběžnějších dennodenních lidských rituálů, kdy si manželé Knausgårdovi společně mlčky čistí zuby. Nezbývá než neslyšně zvolat bravo a vrátit se ke svému boji, sic o něco smutnější, ale zase o něco více obohacen o prostou pravdivost, která začíná být stále vzácnější, a to v divadle i v životě.