Dramaturgie Divadla Petra Bezruče cílí (nejen) na mladé diváky, uvádí současné hry a ty klasické přibližuje dnešním problémům, vnímání a myšlení. Tak byla pojata Maryša, ještě radikálnější je úprava dramatu Henrika Ibsena Heda Gablerová. Jde o parafrázi hry, Anna Saavedra s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou a dramaturgyní Kateřinou Menclerovou zápletku přejímají a zeštíhlují (např. významný motiv ztráty rukopisu vypouštějí), děj přesazují do současnosti a dialogy upravují se záměrem, který naznačuje rozšířený název: HEDA GABLEROVÁ: TEORIE DOSPĚLOSTI. Premiéra inscenace se uskutečnila 15. března.

Heda Gablerová je Ibsenova poslední velká ženská hra, pro (post)feministickou dobu jako stvořená, nedávno ji inscenovala řada známých režisérů, v Ostravě to byl Jan Mikulášek (NDM,2008). Bezručovská inscenace jde ze všech pojetí nejdále a drama přepracovává. Tomu aktuálnímu tvaru napomáhá David Janošek strohým, minimalistickým řešením scény, která diváka vtahuje do děje tím, že zabírá téměř celou šířku sálu, je postavena na opačné straně než obvykle, nepatrně navýšena a natlačena na hlediště. Rozlehlá plocha znázorňuje místnost v moderní vile, vzadu je průhled dveřmi na terasu a stromy v pozadí, vlevo stojí atypicky dlouhá, v ději všestranně využitá sedačka, vpravo ohromná zásilka s nálepkami Fragile ukrývá ultramoderní svítidlo. Ivan Acher svou hudbou, podobně jako u Maryši, citlivě dotváří ladění inscenace. Pohybová spolupráce Adély Laštovkové Stodolové vyniká v téměř akrobatické scéně milostného zápasu a v intermezzu s Hedinou živou představou. Čtyři dějství jsou spojena do souvislého toku děleného jen přeryvy.

Na začátku právě tak jako na konci spatříme Hedu stojící na terase, mezitím se však mnoho změnilo. Sledujeme ji na scéně téměř celou hru, jde totiž o řadu návštěv v novém domě Hedy a Jörgena, kteří se právě vrátili ze svatební cesty v Americe. Pestý život velkoměsta Hedu nadchl, teď ví, že se v malých poměrech bude nudit. Dříve se jako generálova dcera pohybovala v lepší společnosti, umí také jezdit na koni a střílet. Silou charakteru převyšuje své okolí, manžela, jeho neprovdanou sestru Julianu i vdanou Teu, s jejímž milencem Eilertem kdysi měla intimní vztah. Zdá se, že svou vůlí a inteligencí zvládne i naléhání dalších návštěvníků, právníka dr. Bracka a Eilerta, který se stejně jako Jörgen zabývá společenskými vědami a shodou okolností usiluje o tutéž pracovní pozici. Oba dva, jak Brack, tak i Eilert, každý po svém způsobu, se snaží získat Hedinu přízeň...

Teorie dospělosti je název knihy zabývající se současnými trendy, Jörgen z ní cituje, zazní i fráze o neomarxistických buzničkách, které v závětří mamahotelu odmítají dospět. Právě ta schopnost dozrát a nést odpovědnost je tématem hry. Všechny postavy jsou si generačně blízké, většinou třicátníci, znají se ještě ze školy. Dělí je však to, co od života očekávají a jak se vyrovnávají se skutečností, že jsou již v Kristových letech, věku dospělosti.

Na straně těch, kteří se už asi nezmění, dospěli, ale soustředěni především na sebe, jsou Jörgen i Brack. Jörgen je spokojen s rodinou, okolím a profesí, čeká jen na její úspěšné dovršení. Naštěstí tu všednost a bezbarvost postavy ozvláštní charisma Lukáše Melníka tak, že uvěříme zábleskům lásky, nadšení a talentu. Brack pokročil dál, má rodinu a úspěch, avšak ustáleným vztahem je omrzelý a hledí se rozptýlit avantýrou. Dušan Urban jej pojal jako žoviálního, uhlazeného cynika, který pod nevýrazným šedým oblekem skrývá povahu dravce.

Obě ženy, Juliana a Tea nakonec už také nějak dospěly. Se svým osudem se vyrovnaly, od budoucnosti moc nečekají, stačí jim jen klidný život, naplnění nacházejí v obětavé službě ostatním. Jejich dospělost je ovšem navenek nevábná stejně jako jejich nepadnoucí obstarožní kabáty a neforemné tašky. Markéta Haroková a Markéta Matulová však své postavy obdařily jak osobnostními rysy, tak citem a soucitem, věříme v jejich opravdovost.

Heda a Eilert mají větší potenciál, ale neumějí si správně vybrat z nabízených možností a skutečně dospět, se životem si spíš zahrávají. Heda Magdalény Tkačíkové (její první velká role) je oslnivě půvabná ve svůdném župánku i elegantních šatech, umí se pohybovat ve společnosti a krotit muže, kteří kolem ní krouží. Nevíme, proč se rozhodla pro Jörgena, není šťastná, ale nechce nic měnit, ani rozvíjet svůj talent. Podobně je na tom Eilert Vojtěch Johaníka (třetí rolí v souboru DPB plně prokázal své kvality), temným magnetismem přitahuje ženy a talentem převyšuje muže, přesto je rozdírán neklidem. Oba dva nedovedou dostát nárokům, jaké na sebe -možná i podvědomě- kladli, a jsou strženi vírem, který rozpoutali.

To všechno lze vyčíst ze hry, která však v žádném ohledu není tezovitá. Pohybují se v ní plnokrevní živí lidé, z nichž nejrozporuplnější a tedy nejzajímavější jsou ti, kteří si podobně jako mnoho našich současníků nedovedou vybrat správnou cestu, dospět, nést a unést zodpovědost a rozvíjet svou osobnost. Tvůrčí invence realizačního týmu zprostředkovaná přesně sehraným hereckým souborem přinesla další příkladnou inscenaci Divadla Petra Bezruče.

Milan Líčka