K zahájení sezóny označené sloganem "každý originál, všichni bezruči" zvolilo DPB hru vycházející z knihy ZAPOMENUTÉ SVĚTLO Jakuba Demla, těžko zařaditelného "originála" české literatury, předchůdce surrealismu a existencialismu. Text je výpovědí a vyznáním básníka, kněze a konfliktního osamělce a působí tak, jakoby vše, co jej tíží, ze sebe najednou vychrlil. Mísí se tu prožitky, vzpomínky, sny, básně, citáty, reakce na příznivce i kritiky, rozbíhavé myšlení těká mezi vysokým a nízkým, proniká sem němčina, latina i franština. Podle vykladačů vzniklo ZAPOMENUTÉ SVĚTLO z Demlovy nepotlačitelné potřeby sebezranění a sebezneuctění. Nesnadné úlohy převodu díla do dramatické formy se ujal Jakub Nvota tak, že kromě autora ji oživuje nemocná selka Zezulová, kterou kdysi tajně miloval, její muž, paní Nožičková, dívka Maryon, autorova zesnulá patronka Pavla Kytlicová a polidštění psi Bubáček a Brok. Demlovy obdivovatele i protivníky zosobňují B. M. Ptáček a zástupce spolku Svatobor. Inscenace hry v režii Janky Ryšánek Schmiedtové měla premiéru 21. září.

Děj se odehrává na stísněné, dozadu zúžené a snížené scéně (navržené Lucií Labajovou) znázorňující selskou jizbu, a na hluboké předscéně. Vlevo na scéně je Demlovo křeslo, vpravo postel s nemocnou ženou. Z bílých poloprůsvitných stěn po nasvícení vystupuje kříž s Kristem, osvětlení simuluje žárovka u křesla a světlo nad postelí. Kostýmy Markéty Sládečkové jsou zčásti dobové, černou a bílou doplňuje u mužů hnědá, jen modely paní Kytlicové a Maryon mají výrazné tvary a barvy. Pro maškary navrhl Martin Dostál velké bílé "gypsové" hlavy navozující přízračný dojem. Hudba Maria Buzziho zesiluje zneklidnění v rozvichřených částech děje, zní i během přednášených veršů. Pohybová spolupráce Miřenky Čechové a Petra Boháče obohatila choreografii především ve snových a fantazijních scénách, kdy rej a pantomima masek odráží prožívané city a vášně a tvoří kontrapunkt k herecké akci.

Jakuba Demla ztělesňuje Norbert Lichý, v černém obleku s dusivým kolárkem, sedí vedle umírající ženy a upíjí ze sběračky. Vysychá mu v krku, protože stále mluví, prožívá konflikty s kritiky, žárlivcem, s povinností kněze. Kverulant, nespokojenec, trpící duše, nachází úlevu a pochopení jen u žen. Lichý vyváří postavu hlasem, mimikou i celým tělem, je rozčilený i uvolněný, mrzutý i básnivý, pokorný i ostře ironický. Věříme tomu, co prožívá jako Deml o to víc, že tím vším prosvítá jeho silná herecká osobnost.

Magadaléna Tkačíková má jen malý prostor ke tvarování postavy selky Marie Zezulové, kromě scénky z minulosti s poraněním způsobeným sviní jen leží a je ošetřována mužem a hostem. Dušan Urban v roli manžela je jadrným vesničanem, který kromě žárlivosti se dovede postavit intelektuálovi, nezvanému hostu. Některé události z okolního světa osvětluje Pavla Gajdošíková jako paní Nožičková. Nahlédnout do Demlových intimních vztahů dává noblesní, vznosná Kateřina Krejčí v roli jeho ochránkyně, vlídné karatelky i konejšivé "matinky" Pavly Kytlicové. A také Pavla Gajdošíková ztělesňující Maryon, o jejíchž vnadách platonicky sní. Dodejme, že její projížďka na psovi je plná dráždivého půvabu.

Typy těch, které Deml nesnáší, zastupuje nepohodlný obdivovatel Bohumil Malina Ptáček, v podání Ondřeje Bretta horlivý, prkenný a nešikovný panák, a zástupce spolku Svatobor ztělesněný Milanem Cimerákem, jenž se zjevuje v póze ukřižovaného, ale o to větším protivou je. Pravým opakem působí oddaní psi Bubáček a Brok, kteří chování lidí moc nechápou, zato vědí, co je to věrnost a láska. Michal Sedláček a Jakub Burýšek, jen nepatrně odlišeni, své psy ztělesnili s věrohodnou přirozeností. Jejich schopnosti odpovídají Demlově pojetí: miloval rodný kraj a všechno v něm, mluvil se psy a jen s lidmi měl potíže se dorozumět.

Z inscenace vyzařuje tvůrčí energie realizačního týmu i herců. Pro dramaturgyni Kateřinu Menclerovou byl Deml srdeční záležitostí a získala pro něj Janku Ryšánek Schmiedtovou, pro niž zobrazení vnitřního světa básníka, kněze a člověka Jakuba Demla znamenalo novou zkušenost. Na pozoruhodném výsledku se podíleli všichni herci, největší zásluhu má ovšem Norbert Lichý, který je shodou okolností právě ve věku autora, když psal ZAPOMENUTÉ SVĚTLO. Po Tartuffovi, Rogožinovi, Harpagonovi, Helgem, Singerovi, Learovi, sládkovi, Estragonovi, Kopfrkinglovi, Finnurovi a Lízalovi je jeho Deml další nezapomenutelnou rolí.

Poznámka závěrem: Jak je to s tím názvem? Autor kdesi uprostřed knihy píše: "Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout. Možná, že ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla". V inscenaci to světlo je znamením, na začátku je Deml rozžíhá, na konci světlo slábne a hasne do tmy...