Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Pomeranč se zakutálel
Michal Novák, 23.1.2011
Přiznám se, že jsem od autorské inscenace, která metodou „teamplayer“ progresivně analyzuje život up-side potential young managementu, a tak vůbec..., čekal něco trochu jiného. Sondu do života mladých manažerů, kteří se na dráhu štvanců vydali z části proto, že neumí naplnit své životy něčím „normálním“. Zesměšňující pohled na bizarní podoby firemní kultury nebo lidi z high-society, podobně jak to činí ve svých hrách moderní evropští autoři (Ravenhill, Widmer), kteří nacházejí v takovém prostředí spoustu důvodů, aby manažerské neologismy nebo způsob života lidí zajatých v manažerských schématech práce podrobili čistému shození.

Ypsilonka dává příležitost mladým talentům, režisér Braňo Holiček je jedním z nich. Z malé scény byl oprávněně povýšen na hlavní ypsilonské jeviště, kde režijně připravil autorskou inscenaci Deadline. V této hře se setkává nesourodý vzorek zaměstnanců jakési nadnárodní společnosti, nikdo z účastníků netuší, co je cílem jejich společného teamplayer. Do jisté míry vlezou do trenažéru outplacementu, protože společnost má s nimi určité úmysly.

I zde je na začátku obligátní pomeranč jako štafetový kolík moderované prezentace účastníků, jenže pak se děj rozbíhá do situací existenciálního ohrožení. Dramaturgické zacílení inscenace opouští pomeranč a analýzu, začíná se ubírat cestou vlastní fabulace a – bohužel – zobecňovat, klouzat po povrchu zvoleného tématu. Celou dobu jsem si pak říkal, jaký skvostný materiál pro divadlo byl promrhán. Také s ohledem na to, že se hraje o vysoce postavených lidech, kteří se někam vyšvihli dříve, než dorostli zkušeností, kteří ochotně přijali naočkování uzavřeným světem úděsných frází. Ptám se, proč zůstal nevyužit fenomén brainstormingu, který v ypsilonské poetice by mohl být hezkým východiskem pro improvizovanou smršť. A tak jedině krásné texty písňových intermezzo, jejichž autorem je v tomto skutečně fenomenální Tomáš Klus, ukazují ten hlavní společný jmenovatel takových lidí, kterým je často samota, citová vyprahlost nebo pracovní ctižádostivost nezdravě převyšující ostatní hodnoty důležité pro naplněný život.

Jinak je Holičkův satirický pohled bezzubý a zbytečně nervní. Scénář je rozkrájen do fragmentů, které se hrají na přeskáčku. A tak se začíná docela vulgárním výjevem, který mě vyděsil. Mozaika, v níž se nahodile střídají obrazy, je blízká filmu, ale na divadle je třeba s tím umět setsakra pracovat, abychom chytli kontinuitu. Stmívačka a přeskupení aranže postav je zoufale málo. Nedozvěděl jsem se také, co tvůrci přesně myslí tím „deadlinem“. Co se vlastně muselo naplnit a splnit do určitého času.

Kde já už jen takovou konstrukci inscenace viděl... Stejně tak režijní metodu pracující s časoprostorem. Nevzpomínal bych, kdyby Deadline byl lépe dramaturgicky i režijně podchycený a tohle sudoku mě při závěrečné cestě k „hard“ pointě neodvedlo mimo čtverec.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 50 %.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.