Ve Studiu G byl představen LIDSKÝ HLAS Jeana Cocteaua, v novém překladu studentek ostravské univerzity Kateřiny Fojtíkové, Markéty Maroszové a Kláry Zajíčkové, pod vedením Mariany Orawczak Kunešové, v dramaturgii Sylvie Rubenové-Vůjtkové a v režii Janusze Klimszi. Monodrama nedávno partnerem opuštěné a zoufalé ženy, která je neschopná se se situací vyrovnat a proměňuje se v telefonem pronásledujícího ztělesnila Lenka Kucharská Sedláčková. Premiéra byla 15.listopadu.

Cocteau se tímto dramatem r.1930 prosadil, ještě před svou oslnivou divadelní a filmovou kariérou vrcholící dvacet či třicet let poté. LIDSKÝ HLAS byl bezpočtukrát inscenován na světových jevištích a se slavnými interpretkami i ve filmu, jmenujme jen Annu Magnani, Sophii Lorenovou či Tildu Swintonovou, u nás na divadle ve třicátých letech Olgu Scheinpflugovou a později Jaroslavu Adamovou, nověji pak Zuzanu Bydžovskou a Vilmu Cibulkovou. Hra je vystavěna kolem jedné ženy a telefonu, v němž zoufale pronásleduje muže, který ji opustil kvůli jiné a ona to nemůže vydržet v prázdném bytě, s pár věcmi, které tam zanechal spolu s jeho psem. Vše se děje jen v ní a kolem ní samotné, jejího partnera neslyšíme, a herečka ji ztělesňující tak musí zaujmout diváky tři čtvrtě hodiny jen svým hlasovým a tělesným projevem.

Předem mne na inscenaci zaujalo a do divadla přitáhlo, že se jejího režijního zpracování ujal Janusz Klimsza, již desítky let úspěšně působící v ostravských divadlech, u Bezručů (tam také herecky), v KS Aréně a poslední roky v činohře NDM. Ve Studiu G již vytvořil pozoruhodnou inscenaci současného provokativního polského dramatu Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky Doroty Masłowské. Jeho inscenace jsou totiž svébytné, intenzivně a s důrazem uchopeny tak, že každá způsobuje provokaci či otřese diváka tím, jak se jej snaží vyvést z pohodlného klidu a přimět k reflexi. (Doufám, že na jeho éru budou po letech vzpomínat zasvěcení podobně, jako dodnes citují někdejší působení Jana Kačera v NDM). Ani v případě LIDSKÉHO HLASU nezklamalo jeho puzení vytvořit něco silného, apelativního, odzbrojujícího.

Herečku Lenku Kucharskou Sedláčkovou pozvedl k nevídanému intenzivnímu výkonu.Sama se starým telefonem na stolečku a sluchátkem v ruce je nejprve distingovaná, pak hádavá a nakonec prosebná ve výrazech, jimiž rozmlouvá s bývalým partnerem, nervózně žádá spojovatelku (ano, ty tu kdysi byly), ať je opět spojí a nepřerušuje, okřikuje přeslechy jiných lidí (to tu taky bývalo), aby opustili linku. Stojí u telefonu v poněkud nepadnoucím černém plášti a lodičkách, proměnlivě osvětlena reflektory, hraje mimikou, gesty, celým tělem až po konečky třesoucích se prstů, nervózně žmolí a odhazuje cigarety, sluchátko křečovitě svírá a máchá jím, v emfázi se omotává šňůrou, strhává přístroj se stolku, odstupuje několik kroků, vykřikuje a svíjí se bolestí v koutku a nakonec vyčerpaná pokračuje v hovoru. Výkon herečky je neumdlévající, obdivuhodný a strhující tak, že nedává divákům vydechnout.

Studio G je skromné, nabízí jen malý prostor a minimální vybavení, jeviště je tvořeno černými, porýhovanými fošnami a dění osvětluje pár reflektorů. Ale to intenzivní, co tu režisér spolu s herečkou předvedli, to omamné fluidum, kterým naplnili prostředí, strhne diváky a nepustí - až do silného a dlouhého potlesku na konci.