Sezónu v Divadle Petra Bezruče uzavírá hra POZDĚ PŘÍCHOZÍ kanadského dramatika Jordana Tannahilla. Děj se odehrává rok po tragické smrti šestnáctiletého syna, kdy rodiče pozvou jeho spolužáka i s rodiči, aby se usmířili. (Zpočátku je tu jistá podoba hře Bůh masakru, v níž se také setkávají rodiče dvou chlapců, avšak od ní se tato hra liší svým laděním.) Drama začíná nejistým oťukáváním a se postupně vyhrotí v trýznivé scény plné výčitek i usmíření. Česká premiéra inscenace v režii Jana Holce byla 23.května.

U nás dosud neznámý Jordan Tannahill (1988) je kanadský spisovatel, dramatik a režisér inscenující hry i performance. Dosud napsal osm her, jeho druhá, nazvaná Late Company byla uvedena v Kanadě, Británii, pak v Polsku a konečně u nás v DPB pod názvem POZDĚ PŘÍCHOZÍ, v překladu Kláry Vajnerové a úpravě dramaturga Petera Galdíka a Jana Holce. Pavla Kamanová navrhla čtvercovou otočnou scénu zčásti krytou velikými skleněnými průhledy občas clonícími herce na ní, jejich projev je při zakrytí zesílen skrze porty. Její kostýmy odrážejí uvolněnou pestrou současnost. Hudba Ivana Achera podkresluje děj, začátek a konec podpořil skladbou Empty Chair. 

Dění začíná ženinou bílou kresbou na černé pozadí, je to ovál, s uchem asi hlava. Vlevo je červené schéma postavy s výzvou Commit! Po jejím přechodu na scénu se ukazuje, že je to výtvarnice Vanda čekající s manželem Filipem v moderním obýváku na návštěvu manželů se synem, telefonem domluvenou ženami s tím, že si vymění dopisy. Vandino oblečení odráží profesi, barvité uvolněné sako a károvaná kalhotová sukně, zatímco politik Filip je v neutrálním, domáckém. Přichází opožděná návštěva, bohatě oblečená Tamara, její manžel, podnikatel Viktor v pohodlném sportovním a syn Patrik v nedbalém oblečení šestnáctiletého. Návštěva přináší dort a láhev a všichni se seznamují.

Konverzace vázne a postupně se dozvídáme okolnosti, které k setkání vedly, totiž že jejich syn Adam před rokem spáchal sebevraždu. Emotivní Vanda v sobě nese potlačený, avšak neutuchající žal a vztek, který brzy vede ke střetu s Viktorem. Filip je vyrovnaný, občas vstoupí do konverzace a mírní svou ženu. Tamara očekávala od návštěvy vzájemné očištění a snaží se situaci zachraňovat, zatímco Viktor nechápe dění a brání syna. Otřesená Vanda se otevře a vypráví, jak nalezla mrtvého syna a vyčítá šikanu, která to způsobila, avšak od Patrika se dovídá o zdobení svého homosexuálního syna a jeho mediálních kouscích namířených vůči třídě, které vyprovokovaly odvetu. A také to, co Patrika trápí.

Tíha dramatu spočívá na Alexandře Palatínusové jako Vandě, rozevláté a citlivé ženě plné žalu a výčitek, kterou trápí vzpomínky na syna a viní z toho jeho spolužáky a lidi kolem nich. Ondřej Brett jako její manžel, politik Filip už bere jejich ztrátu spíš racionálně a snaží se její trápení ohleduplně mírnit. Markéta Haroková v roli Tamary, manželky zámožného podnikatele, chce vztahy uhladit a usmířit a přitom žensky soucítí s Vandou, zatímco Lukáš Melník jako bývalý sportovec a nyní podnikatel Viktor je přímý, situaci příliš nechápe a rád by měl od všeho klid. Postoj Hynka Tajovského jako jejich syna Patrika je složitější, zpočátku je trochu mimo, až později se otevírá a přes otcův zákaz upřímně vypráví, jak jej trápí trýznivé stavy, sny a přízraky.  

Hra je zajímavě postavena, teprve téměř po hodině se Vanda a Patrik úplně otevřou a divák se dozvídá všechny okolnosti, jak to ve skutečnosti bylo a jaká traumata přetrvávají, a jeho sympatie se vyvažují. Ke konečnému vyrovnání a usmíření Vandy a Patrika dochází překvapivě až v nečekaném závěru, který dojme diváky až k slzám. Pod proudem dramatu se skrývá ještě jedna důležitá a obecně platná skutečnost, což je vzájemné odcizení a neschopnost důvěrné komunikace rodičů s dětmi, které se nemohou svěřit a poradit v řešení svých problémů.

Režisér Jan Holec zde uplatnil svůj důrazný režijní styl a s dokonale sehranými herci vytvořili dílo, které hned tak nezapomeneme. Dodejme, že jako umělecký šéf  -po úspěšných šéfech Januszi Klimszovi, Martinu Františákovi, Janě Ryšánek Schmiedtové a Štěpánu Páclovi-  svou houževnatou prací a nenapodobitelnou režií za necelých šest let dovedl scénu k titulu Divadlo roku.